Zavaž mi střevíček!

9. června 2018 v 19:46 | Little |  V hlavě
Řekneme si to narovinu, jsem líná dělat jakoukoli pořádnou práci. Líná, líná, líná. Chtěla bych nějak chytře investovat svůj čas, získávat nové přátele, zkušenosti a možná i nějaké ty peníze, ale abych se šla pařit na pole mezi řádky česneku nebo nosit krabice v obchoďácích...no, to spíš ne. Myslím, že i to je jeden z hlavních důvodů, proč pracuju s dětmi.
Z každé takové brigády se vracím psychicky i fyzicky utahaná, hladová a plná emocí; sem tam je to zoufalství, sem tam štěstí, sem tam obyčejný vztek.
Sobotní večer se blíží, zničená padám do postele po šestihodinové akci u nás ve vesnici. Mým unaveným mozkem běhá jedna myšlenka za druhou a oba, já i můj mozek, se ještě stále snažíme vstřebat ten šok; emoci, kterou si odnášíme z dnešního dne. Snažíme se, seč můžeme, ale i přesto ještě nějakou dobu potrvá, než se s tímto faktem vyrovnáme. Nerozumím a nechápu, moje hlava taktéž ne. Jak je zatraceně možné, že si děti neumí zavazovat tkaničky?!
 

Po bouři

4. června 2018 v 19:30 | Little |  V hlavě
A je to tady. Chvilka, na kterou jsme všichni tak dlouho čekali. Šest let je pryč, je čas jít dál, čas se posunout. Čas odpustit a jednou se třeba s klidem a láskou v duši vrátit na místo, které bylo kdysi takovým utrpením. Je to tady. Čas zapomenout na všechny ty hrůzy, nechat si v hlavě jen to dobré a vzpomínat s nostalgickým úsměvem na tváři. Je to tady. Konečně můžu s hrdostí zamávat střední škole a cítit tu neuvěřitelnou úlevu. Zvládla jsem to.

Hodně jsem v posledních týdnech přemýšlela, na to má jeden koneckonců hromadu příležitostí, zvlášť pak u příprav na maturitu. Přemýšlela jsem nad tím paradoxem, jak snadno se mi píšou články, když jsem smutná; ale kdo zachytí ty chvilky štěstí? Ty momenty, na které chceme jednou vzpomínat? A tak jsem zase tady. S maturitou, hrdostí a spokojeným úsměvem na tváři. Všechno je tak, jak být mělo.

Zpátky

14. března 2018 v 20:17 | Little |  V hlavě
Ahoj Sedmičko,
tak jsme tu zase. Tam, kde jsme skoro dva roky zpátky začínali, i když přece jen jinde. Upřímně, nikdy jsem moc nevěřila, že Ti to dojde. Doufala jsem, přála si. Ale víry? Té už nezbylo.
Přišels za mnou na maturitním plese, jen na panáka a nějaký ten tanec, jak jsme si slíbili. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi to nezdá, když jsi mi zničehonic oznámil, jak moc toho všeho lituješ. Že jsem byla vždycky víc, než sis připouštěl, a že nevíš, co s tím teď dělat.
Možná to ode mě bylo naivní, chtít Tě vůbec poslouchat. Chtít Ti věřit a chtít Ti odpustit. Nezapomenout, jen se posunout dál. Ale víš co? Říkala jsem Ti to a říkám to i teď- znamenals tak moc. Tak moc, že, jakkoli se to zdá hloupé, vždycky se vrátím. Nejde to jinak. Ale to asi vidíš sám.
Byla jsem tak překvapená, když ses mi celou noc věnoval. Když jsme se smáli Tvé foxtrotové otáčce v tangu, převlíkali se v autě a nakonec se na bytě pokoušeli najít alespoň kapku studené vody. Ale víš, co mě zaskočilo nejvíc?
Když ses další den sám ozval. Tohle je totiž věc, kterou jsi po takové noci ještě neudělal. Následující víkend strávený na hale mi připomněl začátky, tenkrát, než jsme to všechno pokazili. Na chvilku se mě zmocnila nostalgie. Jak se nám to jen povedlo tak zamotat?
Sledovala jsem těch několik hráčů běhajících pod námi, cucala ovocné pivo a cítila se, i přes všechny ty zmatky, šťastná jako už dlouho ne.
V ten večer jsem si taky konečně něco připustila. Hledala jsem náhražky, celých těch šest měsíců. Náhražky a způsoby, jak zapomenout. Neexistují slova, abych se jim omluvila, ale třeba mi to jednou odpustí. Doufejme.
A tak jsem skrz Tebe zase nechala odejít všechny ostatní chlapy, zase si dovolila zaplést se do těch našich šíleností.
Sem tam mě chytneš za ruku, sem tam dostanu pusu. Sem tam máš se mnou nervy a sem tam zase já s Tebou. V podstatě, jako by se nikdy nic nestalo a nezměnilo. Takoví, jací jsme byli vždycky.
Víme, čím jsme si spolu i bez sebe prošli. Stalo se vlastně přesně to, co jsi kdysi říkal- můžeme se klidně půl roku nebavit a pak zjistit, že se máme pořád stejně rádi.
Máme. Tak aby nám to tentokrát stačilo.
 


Ještě jednou

8. února 2018 v 18:11 | Little |  Témata týdne
Před odjezdem na hory jsme se dostali do kontaktu se Sedmičkou, tak nějak omylem. Jen mě zajímalo, jak zvládá vysokou. Tak dlouho jsem o něm neslyšela. Pustili jsme se do poměrně rozsáhlé internetové debaty o všem. O školách, práci a životě. "Nezvládám to. Na anglický zápočet mi zbývá poslední pokus." přiznává po chvíli. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zloby. "Jsi blbec." oznámím mu. "Kdybys překonal pánskou ješitnost a napsal, mohls to mít už na první." Nakonec se domluvíme, že se ozve.
Silně pochybuju, že to bude dřív než v pondělí odpoledne, a to už je na moje plánování pozdě- v neděli mu proto píšu sama. "Tak teda zítra?"
Konverzace se rozjede i do jiných směrů. Jak rád bych s tebou zas někam jel, bylo to tak super. Nejen ta noc, to si nemysli, celý ten výlet jsem si moc užil. Aha; haha. Pořád mám v sobě jakousi zábranu, rezervovanost. Na to sis měl, můj drahý, vzpomenout dřív.
Usínám se zvláštním pocitem v duši- je to půlrok, co jsme spolu pořádně nemluvili. Čtvrtrok, co jsme se neviděli. Umíme ještě vůbec komunikovat?

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 18:25 | Little |  Témata týdne
"Pojď ke mně..." ozve se zastřeně někdy kolem třetí ráno z druhé strany malého hotelového pokojíku. Sotva jsem položila hlavu na polštář, tělo mi pomalu začíná vypovídat službu a já se musím ujistit, že jsem správně slyšela. "Cože?"
"Pojď si lehnout za mnou..." zopakuješ prosbu. Tiše se uchechtnu. "Jsi opilej." Na to se ozve jen nespokojené zavrčení. Čekáš. "Jednou mě zabiješ..." odtuším a z posledních zbytků sil se zvedám z postele.
Vycítím tvůj spokojený úsměv, když se pode mnou prohne matrace a já si lehám těsně vedle tebe. Jak málo ti tenkrát stačilo ke štěstí. Netrvá dlouho a ucítím tvoje rty na svých. Tentokrát se úsměv pokouším zamaskovat já. Neúspěšně.

Vytrvat

21. ledna 2018 v 11:39 | Little |  V hlavě
Snažím se alespoň jednou, dvakrát do týdne vyrazit někam, kde si budu moct odpočinout, alespoň na chvíli si nepřipadat ve stresu. Když X přišel s nápadem zajít do kina na Nejtemnější hodinu, souhlasila jsem hned. Zaprvé proto, že mě historické filmy a konkrétně Churchillova doba vždycky zajímaly, zadruhé proto, že je to X. Taková nabídka se přece neodmítá.
Od filmu jsem čekala hodně, ale ve finále ještě předčil veškeré moje představy. Když jsme po necelých dvou hodinách kino opouštěli, bylo chvilku ticho. "Já asi nemám, co bych k tomu řekl." ozval se po chvíli X. Pokrčila jsem rameny; i já potřebovala alespoň deset minut na to, abych zpracovala veškeré dojmy.
Nikdy jsem nepsala filmové ani knižní recenze a dost pravděpodobně s tím ani nehodlám začínat, nikdy mě to tak úplně nebralo; u Nejtemnější hodiny akorát cítím potřebu se k tomu vyjádřit z té "lidské" stránky. Dát dohromady to, co vím a to, co jsem viděla, a urovnat si všechny myšlenky týkající se tak složité osobnosti, jakou Winston Churchill nepochybně byl.

A co je to pro tebe?

17. ledna 2018 v 17:23 | Little |  V hlavě

Sněží…A tento článek vzniká za okny jedné ošklivé školní budovy. Co taky produktivnějšího dělat? Fixa sem tam zavrže o tabuli, klávesnice ťuká a mně zbývá už jen posledních pár hodin tady. Ideál.

Večer vyrážíme s X do kina, v pátek zase s K. na večeři. "Haha, konečně máš kolem sebe muže!" prohlásila včera kamarádka pobaveně. No jo. "Na tobě si stejně každej akorát vyláme zuby," padla druhá poznámka na můj účet od jednoho z mých nejbližších.

Přemýšlela jsem nad tím, že ten kluk má vlastně pravdu. Skutečně k tělu si pouštím jen minimum exemplářů opačného pohlaví. "Jenomže proč, to tě to tak baví?" Pravidelně slýchávám tuto otázku. Nebaví. Jen už jsem se taky párkrát spálila a mám důležitější věci na práci.