Až děti usnou

1. května 2017 v 21:42 | Little |  Jen pár myšlenek
Pomaloučku se připlížím ke dveřím a ještě pomaleji je za sebou zavírám, tiše se modlím, aby nezavrzaly- často to mají ve zvyku v tom nejnevhodnějším okamžiku. Venku ulehčeně, nahlas vydechnu. "Spí?" ozve se kamarád M. polohlasem. Spokojeně přisvědčím. Blíží se jedenáctá večerní a všichni moji (až nadpřirozeně energičtí) táboroví svěřenci mi konečně usnuli. Kdo tvrdí, že neexistuje pocit absolutního štěstí, přála bych mu poznat tohle- máme před sebou necelých devět krásných hodin bez dětí. Člověku se rázem zapomene chtít spát. Na chvíli se s M. posadíme na zem, zády se opřeme o srub a pozorujeme ztichlé tábořiště. Snad nikdy tu nebývá nádherněji než v noci. Nemluvíme, není třeba. Mlčky pozorujeme mdlá světla, která snad nikdy nezhasínají, stromy ve větru se slabě pohupují a nad námi blikají miliony hvězd. Noc může začít.
 

To, co nahlas neřeknu

28. března 2017 v 21:04 | Little |  Jen pár myšlenek
Sportovní hala, úplně nahoře, na tribuně. Na hřišti se míhá několik hráčů v dvojbarevných dresech, všude kolem vzrušený šum. Opření o zábradlí pozorujeme dění pod námi, napětím skoro nedýcháme. Tmavovlasý kluk vedle do mě nepatrně šťouchne. Zvednu hlavu, kývne směrem k hráčům, usměje se. Chápu. Úplně stejně naznačím slečně po svém druhém boku, co se právě chystáme dělat. Jako na povel začínáme skandovat, bubnovat, křičet a pískat. Chce to atmosféru, chce to podporu.
V jednom momentě se úmyslně ztiším a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem obklopená lidmi, které neznám dlouho, ale i přesto se cítím tak...správně? Jsem obklopená lidmi, se kterými jsem v uplynulých měsících nezažila zase tolik, ale kteří se mi okamžitě a nekompromisně zaryli do srdíčka. Jsem obklopená lidmi, se kterými se cítím...živá. Děkuju Ti za to.

První aneb Číslo jedna

16. února 2017 v 18:29 | Little |  Jen pár myšlenek
Je neuvěřitelně zvláštní
Kolik různých poprvé
Je nám na světě přáno prožít
 


A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 23:41 | Little |  Témata týdne
Sedím na střeše a pozoruju blikající světla v dálce. Slabý večerní vánek si pohrává s mými vlasy, seshora mě tiše hlídají tisíce a tisíce hvězd. "Znám spoustu jiných míst s ještě lepším výhledem, kam bych tě vzal..." ozve se do tmy, ale neotáčím se. Vím, že tentokrát tu nejsi. Tentokrát to nebyl tvůj bláznivý nápad sem lozit, byl můj. Jsem tu sama, a všechno ostatní jsou jen iluze. Příliš mnoho živých vzpomínek.

Říkám tomu horor

14. prosince 2016 v 19:55 | Little |  Jen pár myšlenek

Procházím skleněnými dveřmi, které se přede mnou uctivě a ochotně samy rozestoupí, a už v tom momentě mě polévá pocit zděšení a znechucení. Vážně tohle podstupuju dobrovolně? To už zase uplynul rok a já musím znovu? Achjo, achjo, pomoc. Nechci. Nebudu. Aaaaaa! Mám chuť se otočit na patě a okamžitě si to namířit směrem k domovu, nicméně pohled na displej telefonu a datum 14.prosince mě přesvědčí o tom, že už skutečně není jiného zbytí.
Zatnu zuby, zhluboka se nadechnu a vyrážím do davu, který se tváří, že mě asi brzo ušlape. Čas na vánoční nákupy nastal.

Nápis na zdi aneb Umění, které nedoceňujeme

12. prosince 2016 v 17:40 | Little |  Jen pár myšlenek
Každý z nás snil kdysi o tom, že bude umělcem; a kdo tvrdí, že ne, ten lže a dodnes po nocích roní slzy smutku nad tím, že je stále jen bezvýznamným smrtelníkem.
Umění jako takové se dá vnímat v několika různých formách; ať už se na něj ale koukáme jakkoli, víme, že se jedná o věc čistě egoistickou, věřejně neprospěšnou a dobrou jen pro ukojení svých vlastních sobeckých potřeb, především tedy o naléhavé nutkání být vyslyšen a pochopen.
Společnost sama byla vždycky rozdělena do několika různých vrstev rozdílných možností, což se značně promítlo i do umění- ti nejbohatší se svými milionovými aparáty fotí vše možné i nemožné, od zátiší s popelnicemi až po královské průvody; blázniví píší bestsellery, ve kterých svým hrdinům naloží na bedra všechny své psychické problémy a následně je nechají, aby si s nimi po svém poradili; zdrogovaní malují nádherné abstrakce, jimž sice nikdo nerozumí, ale proboha, tohle si přece musíš koupit! No a ti normální? Nebojte se, nevymřeli; akorát už jim pro jejich tvůrčí činnost nezbylo než zdí.

Melancholie

5. prosince 2016 v 20:12 | Little |  Ostatní
Ztracené existence
Bloudící tmou
Padající listí
Jim tiše šeptá příběhy
A nic víc.

Kdo jsi?
Ptají se stíny
A chytají tě mezi sebe.
Neutečeš.

Prázdná slova
Máš brouky v hlavě
Co je s tebou?

Dohořívá svíčka
Stydne čaj
Jen klapot stroje je tu pořád
Ten neumírá.

Bláhoví básníci
Se svojí poezií
Dávají radost,
Žádají pochopení.
A nic víc.