Zpátky

14. března 2018 v 20:17 | Little |  V hlavě
Ahoj Sedmičko,
tak jsme tu zase. Tam, kde jsme skoro dva roky zpátky začínali, i když přece jen jinde. Upřímně, nikdy jsem moc nevěřila, že Ti to dojde. Doufala jsem, přála si. Ale víry? Té už nezbylo.
Přišels za mnou na maturitním plese, jen na panáka a nějaký ten tanec, jak jsme si slíbili. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi to nezdá, když jsi mi zničehonic oznámil, jak moc toho všeho lituješ. Že jsem byla vždycky víc, než sis připouštěl, a že nevíš, co s tím teď dělat.
Možná to ode mě bylo naivní, chtít Tě vůbec poslouchat. Chtít Ti věřit a chtít Ti odpustit. Nezapomenout, jen se posunout dál. Ale víš co? Říkala jsem Ti to a říkám to i teď- znamenals tak moc. Tak moc, že, jakkoli se to zdá hloupé, vždycky se vrátím. Nejde to jinak. Ale to asi vidíš sám.
Byla jsem tak překvapená, když ses mi celou noc věnoval. Když jsme se smáli Tvé foxtrotové otáčce v tangu, převlíkali se v autě a nakonec se na bytě pokoušeli najít alespoň kapku studené vody. Ale víš, co mě zaskočilo nejvíc?
Když ses další den sám ozval. Tohle je totiž věc, kterou jsi po takové noci ještě neudělal. Následující víkend strávený na hale mi připomněl začátky, tenkrát, než jsme to všechno pokazili. Na chvilku se mě zmocnila nostalgie. Jak se nám to jen povedlo tak zamotat?
Sledovala jsem těch několik hráčů běhajících pod námi, cucala ovocné pivo a cítila se, i přes všechny ty zmatky, šťastná jako už dlouho ne.
V ten večer jsem si taky konečně něco připustila. Hledala jsem náhražky, celých těch šest měsíců. Náhražky a způsoby, jak zapomenout. Neexistují slova, abych se jim omluvila, ale třeba mi to jednou odpustí. Doufejme.
A tak jsem skrz Tebe zase nechala odejít všechny ostatní chlapy, zase si dovolila zaplést se do těch našich šíleností.
Sem tam mě chytneš za ruku, sem tam dostanu pusu. Sem tam máš se mnou nervy a sem tam zase já s Tebou. V podstatě, jako by se nikdy nic nestalo a nezměnilo. Takoví, jací jsme byli vždycky.
Víme, čím jsme si spolu i bez sebe prošli. Stalo se vlastně přesně to, co jsi kdysi říkal- můžeme se klidně půl roku nebavit a pak zjistit, že se máme pořád stejně rádi.
Máme. Tak aby nám to tentokrát stačilo.
 

Ještě jednou

8. února 2018 v 18:11 | Little |  Témata týdne
Před odjezdem na hory jsme se dostali do kontaktu se Sedmičkou, tak nějak omylem. Jen mě zajímalo, jak zvládá vysokou. Tak dlouho jsem o něm neslyšela. Pustili jsme se do poměrně rozsáhlé internetové debaty o všem. O školách, práci a životě. "Nezvládám to. Na anglický zápočet mi zbývá poslední pokus." přiznává po chvíli. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zloby. "Jsi blbec." oznámím mu. "Kdybys překonal pánskou ješitnost a napsal, mohls to mít už na první." Nakonec se domluvíme, že se ozve.
Silně pochybuju, že to bude dřív než v pondělí odpoledne, a to už je na moje plánování pozdě- v neděli mu proto píšu sama. "Tak teda zítra?"
Konverzace se rozjede i do jiných směrů. Jak rád bych s tebou zas někam jel, bylo to tak super. Nejen ta noc, to si nemysli, celý ten výlet jsem si moc užil. Aha; haha. Pořád mám v sobě jakousi zábranu, rezervovanost. Na to sis měl, můj drahý, vzpomenout dřív.
Usínám se zvláštním pocitem v duši- je to půlrok, co jsme spolu pořádně nemluvili. Čtvrtrok, co jsme se neviděli. Umíme ještě vůbec komunikovat?

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 18:25 | Little |  Témata týdne
"Pojď ke mně..." ozve se zastřeně někdy kolem třetí ráno z druhé strany malého hotelového pokojíku. Sotva jsem položila hlavu na polštář, tělo mi pomalu začíná vypovídat službu a já se musím ujistit, že jsem správně slyšela. "Cože?"
"Pojď si lehnout za mnou..." zopakuješ prosbu. Tiše se uchechtnu. "Jsi opilej." Na to se ozve jen nespokojené zavrčení. Čekáš. "Jednou mě zabiješ..." odtuším a z posledních zbytků sil se zvedám z postele.
Vycítím tvůj spokojený úsměv, když se pode mnou prohne matrace a já si lehám těsně vedle tebe. Jak málo ti tenkrát stačilo ke štěstí. Netrvá dlouho a ucítím tvoje rty na svých. Tentokrát se úsměv pokouším zamaskovat já. Neúspěšně.
 


Vytrvat

21. ledna 2018 v 11:39 | Little |  V hlavě
Snažím se alespoň jednou, dvakrát do týdne vyrazit někam, kde si budu moct odpočinout, alespoň na chvíli si nepřipadat ve stresu. Když X přišel s nápadem zajít do kina na Nejtemnější hodinu, souhlasila jsem hned. Zaprvé proto, že mě historické filmy a konkrétně Churchillova doba vždycky zajímaly, zadruhé proto, že je to X. Taková nabídka se přece neodmítá.
Od filmu jsem čekala hodně, ale ve finále ještě předčil veškeré moje představy. Když jsme po necelých dvou hodinách kino opouštěli, bylo chvilku ticho. "Já asi nemám, co bych k tomu řekl." ozval se po chvíli X. Pokrčila jsem rameny; i já potřebovala alespoň deset minut na to, abych zpracovala veškeré dojmy.
Nikdy jsem nepsala filmové ani knižní recenze a dost pravděpodobně s tím ani nehodlám začínat, nikdy mě to tak úplně nebralo; u Nejtemnější hodiny akorát cítím potřebu se k tomu vyjádřit z té "lidské" stránky. Dát dohromady to, co vím a to, co jsem viděla, a urovnat si všechny myšlenky týkající se tak složité osobnosti, jakou Winston Churchill nepochybně byl.

A co je to pro tebe?

17. ledna 2018 v 17:23 | Little |  V hlavě

Sněží…A tento článek vzniká za okny jedné ošklivé školní budovy. Co taky produktivnějšího dělat? Fixa sem tam zavrže o tabuli, klávesnice ťuká a mně zbývá už jen posledních pár hodin tady. Ideál.

Večer vyrážíme s X do kina, v pátek zase s K. na večeři. "Haha, konečně máš kolem sebe muže!" prohlásila včera kamarádka pobaveně. No jo. "Na tobě si stejně každej akorát vyláme zuby," padla druhá poznámka na můj účet od jednoho z mých nejbližších.

Přemýšlela jsem nad tím, že ten kluk má vlastně pravdu. Skutečně k tělu si pouštím jen minimum exemplářů opačného pohlaví. "Jenomže proč, to tě to tak baví?" Pravidelně slýchávám tuto otázku. Nebaví. Jen už jsem se taky párkrát spálila a mám důležitější věci na práci.

Prosím

10. ledna 2018 v 17:38 | Little |  V hlavě
Poslouchám to kolem sebe často, dokonce i od jednoho z rodičů. "Nerozumím politice." "Nebaví mě to, stejně to jsou jen lži." "Proč bych chodila k volbám?"
Dlouho, dlouho jsem zvažovala, jestli se k volebnímu, poněkud kontroverznímu tématu vyjádřit. Ale kdybych to neudělala, moje svědomí mi neodpustí. Nikdy.

Sama jsem se o politiku začala více zajímat přibližně před rokem, dvěma. Nejsem si jistá, kdy přesně nastal ten zlom; možná s uvědoměním, že dospělost se blíží, a že za chvilku bude i v mých rukou modrá obálka a možnost něco třeba jen nepatrně změnit.
"Proč to tak hrotíš?" zeptal se mě nedávno mladší bratr, když jsem se u stolu probírala všemi těmi devíti lístky a třídila, co poletí hned a co až za chvíli. Hrotím? Zarazilo mě to. Nemyslím si, že pečlivost při výběru kandidáta je nějak přehnaná; chci mít stoprocentní jistotu, že si stojím za tím, komu jsem lístek hodila; a že si jednou sama před sebou budu schopná obhájit, proč jsem to udělala právě tak a ne jinak.
"Co můžu změnit, vždyť jsem to jen já. Ostatní budou pro něco jiného." argumentují mi často nejen vrstevníci, a mně se otevírá kudla v kapse. Oceán je tvořený každou malou kapičkou. A volby jsou setsakra důležité.

Maturantská tragikomedie

8. ledna 2018 v 18:10 | Little |  V hlavě
Troufám si tvrdit, že po tomto světě chodí jen maličko lidí, které by úplně minul onen známý vánoční slaďák Láska nebeská. Taky se hned pro začátek přiznám, že je to jeden z mých nejmilejších filmů. Nicméně nebojte, nehodlám tady dneska rozebírat romantické komedie; důvod, proč jej zmiňuju, je naprosto odlišný.
Víte, jak je film členěný do různých časových úseků a postupně se přibližuje k Vánocům? Pět týdnů do Vánoc, čtyři týdny, tři...tak přesně tímto způsobem teď měříme čas i my, na jednom obyčejném bilingvním gymplu na Moravě. Vánoce už jsou dávno za námi, ale na dveře klepe něco jiného. Zbývá nám už jen sedm týdnů do maturitního plesu.