První aneb Číslo jedna

16. února 2017 v 18:29 | Little |  Jen pár myšlenek
Je neuvěřitelně zvláštní
Kolik různých poprvé
Je nám na světě přáno prožít
 

A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 23:41 | Little |  Témata týdne
Sedím na střeše a pozoruju blikající světla v dálce. Slabý večerní vánek si pohrává s mými vlasy, seshora mě tiše hlídají tisíce a tisíce hvězd. "Znám spoustu jiných míst s ještě lepším výhledem, kam bych tě vzal..." ozve se do tmy, ale neotáčím se. Vím, že tentokrát tu nejsi. Tentokrát to nebyl tvůj bláznivý nápad sem lozit, byl můj. Jsem tu sama, a všechno ostatní jsou jen iluze. Příliš mnoho živých vzpomínek.

Říkám tomu horor

14. prosince 2016 v 19:55 | Little |  Jen pár myšlenek

Procházím skleněnými dveřmi, které se přede mnou uctivě a ochotně samy rozestoupí, a už v tom momentě mě polévá pocit zděšení a znechucení. Vážně tohle podstupuju dobrovolně? To už zase uplynul rok a já musím znovu? Achjo, achjo, pomoc. Nechci. Nebudu. Aaaaaa! Mám chuť se otočit na patě a okamžitě si to namířit směrem k domovu, nicméně pohled na displej telefonu a datum 14.prosince mě přesvědčí o tom, že už skutečně není jiného zbytí.
Zatnu zuby, zhluboka se nadechnu a vyrážím do davu, který se tváří, že mě asi brzo ušlape. Čas na vánoční nákupy nastal.
 


Nápis na zdi aneb Umění, které nedoceňujeme

12. prosince 2016 v 17:40 | Little |  Jen pár myšlenek
Každý z nás snil kdysi o tom, že bude umělcem; a kdo tvrdí, že ne, ten lže a dodnes po nocích roní slzy smutku nad tím, že je stále jen bezvýznamným smrtelníkem.
Umění jako takové se dá vnímat v několika různých formách; ať už se na něj ale koukáme jakkoli, víme, že se jedná o věc čistě egoistickou, věřejně neprospěšnou a dobrou jen pro ukojení svých vlastních sobeckých potřeb, především tedy o naléhavé nutkání být vyslyšen a pochopen.
Společnost sama byla vždycky rozdělena do několika různých vrstev rozdílných možností, což se značně promítlo i do umění- ti nejbohatší se svými milionovými aparáty fotí vše možné i nemožné, od zátiší s popelnicemi až po královské průvody; blázniví píší bestsellery, ve kterých svým hrdinům naloží na bedra všechny své psychické problémy a následně je nechají, aby si s nimi po svém poradili; zdrogovaní malují nádherné abstrakce, jimž sice nikdo nerozumí, ale proboha, tohle si přece musíš koupit! No a ti normální? Nebojte se, nevymřeli; akorát už jim pro jejich tvůrčí činnost nezbylo než zdí.

Melancholie

5. prosince 2016 v 20:12 | Little |  Ostatní
Ztracené existence
Bloudící tmou
Padající listí
Jim tiše šeptá příběhy
A nic víc.

Kdo jsi?
Ptají se stíny
A chytají tě mezi sebe.
Neutečeš.

Prázdná slova
Máš brouky v hlavě
Co je s tebou?

Dohořívá svíčka
Stydne čaj
Jen klapot stroje je tu pořád
Ten neumírá.

Bláhoví básníci
Se svojí poezií
Dávají radost,
Žádají pochopení.
A nic víc.

Fytopytláci aneb jak jsme sehnali vánoční strom(ečky)

29. listopadu 2016 v 21:35 | Little |  Jen pár myšlenek
Jedna z nejúžasnějších lidských možností je dle mého názoru seznamování se s lidmi novými a vytváření nových kontaktů, přátelství a vazeb. Každý se k této příležitosti dostáváme jinak; někdo na internetu, někdo na různých párty- a když jste jako já, hrajete přihlouplé společenské hry, ve kterých získáte kontaktů ažaž.
Už ani přesně nevím, jak se to stalo, že naše komunikace neskončila zároveň s hrou, že mi ti dva tak vstoupili do života. Nebo jsem to snad byla já, kdo se tak nenápadně vetřel do těch jejich? O tom by se dalo polemizovat; každopádně stačil jediný večer, abych si uvědomila, že tihle dva mafiáni budou přesně můj šálek kafe. Nepletla jsem se.
Když mi v neděli od jednoho z nich přišla zpráva s otázkou, co si myslím o nápadu sehnat někde v lese vánoční stromeček do jejich bytu, okamžitě jsem to odsouhlasila. Na takové blbosti mě vždycky užilo. Jen jsem tak nějak přemýšlela, kdy a jestli vůbec dojde k realizaci. A ona na sebe nenechala dlouho čekat.
Akorát jsme si s kamarádkou objednávaly kafe, když mi zazvonil telefon. "Jsme v lese, mohla bys dojet do Černovíra?" ozvalo se. Zagestikulovala jsem na obsluhu, že si to kafe nakonec vezmu přece jen s sebou a s omluvným pohledem oznámila kamarádce, že musím do lesa pro strom. Neptala se; ví moc dobře, že až bude čas, všechno jí to povyprávím. "Bav se." popřála mi, bez jediné známky výčitek za to, že jsem ji tam nechala samotnou. Jeden z momentů, ve kterých člověku dochází, jaké poklady kolem sebe má.
Utíkám na autobus, cestou vylívám kafe nejen na sebe, ale určitě i spoustu nebohých kolemjdoucích. Snad se na mě moc nezlobí. Tiše se modlím, aby měla dvaadvacítka alespoň minutku zpoždění, jinak jsem bez šance; mé přání je výjimečně vyslyšeno, a v docela velikých rozměrech. "Z důvodu poruchy na vozidle je linka zpožděna asi o dvacet minut." Achjo, to jsem si to kafe mohla v klidu vypít i s kamarádkou.

Latte macchiato

13. listopadu 2016 v 18:51 | Little |  Nedělní kafe
Jsem slečna, jsem dcera, jsem sestra, jsem vnučka.
Jsem studentka, jsem kamarádka, jsem taneční partnerka.
Jsem Češka, jsem Američanka.
Jsem brunetka, jsem hnědoočka.
Jsem dítě, pořád ještě.
Jsem lidská bytost, stejně jako Ty.
A Ty víš, kdo já jsem.