Prosinec 2013

Svatba ve Vegas

29. prosince 2013 v 12:56 | Little |  Jednodílné povídky



"Asho, našel jsem ti ženicha. Zítra se berete." oznámil mi táta, hned co otevřel dveře. Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno, hlavně když bude hodný a všechno se dohodne včas. "Co z toho budeme mít?" zajímalo mě ale. "Tři kozy a dvě krávy." usmál se otec spokojeně. "Dobrý obchod." pochválila jsem ho.

Odmala jsem byla vychovávána s tím, že jednou, až vyrostu, mi najdou ženicha, kterého uvidím až v den svatby. Tak se to u nás, v Arábii, dělávalo odedávna. Bylo takhle provdáno všech šest mých sester a ani jedna si nestěžovala. Ani já jsem neměla důvod ke stížnostem. Když mi manžela vybíral otec, budu v bezpečí. Nedopustil by, aby se mi něco stalo.

"Zde přítomná Asho Codeová, berete si zde přítomného Willa Collinse?" Viděla jsem, jak táta ztěžka polknul. Měla jsem pocit, že je něco špatně. "Ano." Jestli se něco pokazilo, nemohla jsem říct 'ne' a zkazit to ještě víc. "A vy, Wille?" "Ano." "Prohlašuji vás tedy za manžele."

"Tati, co se děje?" odtáhla jsem tátu stranou hned po obřadu. "To.. To není on. Ten správný ženich prý zmizel, tak ho rodina nahradila. Promiň." Tak tohle jsem potřebovala strávit. Vyběhla jsem z kostela a opřela se o zídku, která stála před ním. Uff. Takhle to dopadnout nemělo.

"Codeová, dovnitř!" uslyšela jsem za zády hrubý hlas. Otočila jsem se. Á, pan manžel. "Nejsem tvůj pes. A jmenuji se Asha." odsekla jsem. "Ty se opovažuješ mi tykat?! A být na mě drzá?! No počkej!!!" zařval, napřáhl ruku a vrazil mi facku.

Do očí mi vhrkly slzy bolesti, vzteku a ponížení. Rychle jsem zamrkala. Před ním brečet nebudu. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled a vrátila se dovnitř.

"Všechno v pořádku?" přistoupila ke mně matka. "Ano." přinutila jsem se k úsměvu. Jak by mohlo být něco špatně? To u Codeových přece neexistuje. Všechno je vždy perfektní. "Táta vybral dobře, nemyslíš?" snažila se zapříst konverzaci na téma 'můj manžel.' Zřejmě neměla ani tušení o nějakém omylu. Další vynucený úsměv. "Ehm... Ano."

Přála jsem si, aby tahle svatba trvala navždy. Nedokázala jsem si představit, že s ním budu sama v jeho domě. Ale žádný zázrak nepřišel. "Jdeme domů." oznámil mi Will chladně. Povytáhla jsem obočí. Myslí si, že jsem jeho hračka? "Něco se ti nelíbí?!" vyštěkl a vrazil mi ten den už druhou facku. A to nebyla poslední.

"Nenakrmila jsi zvířata, večeře mi nechutná, jsi hrozně oblečená, koukáš na mě jako na vraha..." Bil mě za každou maličkost, a já toho najednou měla dost.

Probudila jsem se uprostřed noci a bylo to, jako bych přesně věděla, co musím udělat. Jediné, co se dá, je utéct.


Neměla jsem žádné své věci, všechno už patřilo manželovi a jeho rodině. Jen oblečení, co jsem měla zrovna na sobě, bylo moje. Nebrala jsem si tedy vůbec nic.

Vyběhla jsem před dům, když jsem náhle o něco zakopla. "Au!" zakňučelo to 'něco.' "Pardon..." omlouvala jsem se. Ve svitu měsíce jsem poznala, že je to žena, něco málo přes dvacet. Asi jako já, ale byla mnohem moderněji oblečená. "Utíkáte?" "Hmm... Ano." přiznala jsem. "Cassie." natáhla ke mně ruku. "Asha." usmála jsem se a ruku stiskla. "Nejste zdejší, že?" nedalo mi to, abych se nezeptala. "Ne, jsem z Las Vegas." "Woow.. Co děláte tady?" "Tykej mi, jo? Jsem obchodnice." usmála se mile. "Aha... A kdy odjíždíte zpátky?" "Vlastně hned! Děkuji ti, že jsi mě vzbudila! Na chvíli jsem si lehla, že si odpočinu, a vidíš to! Za bílého dne bych tak snadno neodjela... A víš co, Asho? Nechceš jet se mnou? Stejně mám ještě jednu letenku." nabídla mi. "Ráda! Moc ráda s tebou pojedu! Děkuju moc!" skočila jsem jí okolo krku. Konečně vysvobození! "Tak sedej." pobídla mě a já nastoupila do vozidla, které jsem za svůj život viděla poprvé, i když už jsem toho o něm tolik slyšela. Auto.

Motor tiše naskočil a my se rozjeli směrem k vycházejícímu slunci. Nezbývalo moc času. "Cassie.. Jaktože máš ještě jednu letenku?" "Já... Měla jsem tady s sebou kamarádku, ale zabili ji. Prodávala, kde neměla." odpověděla tiše. "Promiň." zašeptala jsem. "To je v pohodě, nemohla jsi to vědět. Taky bych se zeptala." pousmála se.

Letadlo pro mě znamenalo takový obrovský zážitek, že to snad ani nemusím popisovat. Nastupovala jsem do něj s obavami, koneckonců, byl to můj první let. Vystupovala jsem nadšená.

V dálce se tyčila spousta vysokých budov a kolem to smrdělo kouřem. "To jsou mrakodrapy. A ten kouř? Každý tu má auto, jsou to výpary z výfuků." vysvětlovala Cassie ochotně. Byla jsem ráda, že ji tady mám. Bez ní bych byla asi úplně ztracená.

"Asho, já se teď s tebou rozloučím. Mám tu svoji rodinu i zaměstnání. Poradím ti ještě- hledej práci, kde jen můžeš. A kdybys někdy něco potřebovala, tady máš." Podala mi papírek s jejím telefonním číslem. "Stejně nemám mobil." pousmála jsem se, ale papírek jsem si schovala. "Děkuju. Za všechno." zašeptala jsem a objala jsem ji. "Hodně štěstí!" popřála mi ještě a pak se rozběhla pryč.

"Hej, pozor!" zaječel na mě chlápek z jednoho z aut. Všude kolem byl hluk a já asi omylem vlezla na cestu pro auta. Přešla jsem úplně na kraj ulice, kde chodili lidé, a připojila jsem se k davu. Stejně jsem neměla co dělat.

"Dávej pozor!" ozvalo se najednou. Oops, zase jsem do někoho narazila. "Promiňte." odlepila jsem oči od země. "V pořádku. Asi jsi tu poprvé, co?" usmál se asi třicetiletý muž, který rozhodně nevypadal jako američan. "Jo." přiznala jsem. "Já jsem Mitch." "Asha." usmála jsem se. "Nejsi z Vegas, že ne?" zeptal se. "Ne. Utekla jsem z Arábie." Ani jsem nevěděla, proč mu to vykládám. Asi jsem se potřebovala vypovídat. "Kecáš! Já taky!" rozesmál se. "Proč ty bys utíkal?" nevěřila jsem mu. "Nesnáším dohodnuté sňatky. Když zas naši nějaký domluvili, utekl jsem. Den před svatbou." pousmál se. "Já si vzala špatnýho manžela. Byl zlý, bil mě, tak jsem utekla." "Proč Vegas?" "Potkala jsem obchodnici, Cassie. Byla odsud a vzala mě s sebou." "Takže jak to teď je? Jsi vdaná, nebo ne?" zeptal se.

Přemýšlela jsem. Mitch mě zaujal, byl hezký, milý. Myslím, že toho bych si s radostí vzala. Kdyby si ovšem on vzal mě. "Ne, jsem volná." usmála jsem se nakonec. "Super!" vyhrkl spokojeně a pak mě objal. Došla jsem k názoru, že utéct do Vegas byl jeden z nejlepších nápadů, jaký jsem kdy měla.

Přespali jsme u něj, stejně jako další den. A další. Takhle to šlo asi měsíc. "Asho, kdybych se tě teď zeptal, jestli si mě vezmeš, co bys řekla?" nadhodil jednou, když jsme seděli u televize a popíjeli víno. "Řekla bych, že se napřed musíš seznámit s rodiči." prohlásila jsem vesele, ale ve skutečnosti mi zatrnulo. Panebože. Vždyť já jsem vdaná!!! "A když se s tebou vrátím do Arábie, vezmeš si mě?" "Ano." odpověděla jsem a zadoufala, že to nějak dopadne.

Další den večer mával Mitch nad hlavou letenkami. "Letíme, hned!" oznámil mi s úsměvem. Vyloudila jsem na tváři taky úsměv a v duchu doufala, že mě něco zachrání od blížící se katastrofy.

"Já... Já jsem vdaná!!" vyhrkla jsem, když letadlo přistávalo. Stejně by to zjistil. "Takže.. Tys mi lhala?!" "Ano." přikývla jsem smutně. "A já pitomec si tě chtěl vzít. Doufám, že sis to oblbování užila. A víš ty co? Letím zpátky do Vegas. Pozdravuj pana manžela." prohlásil chladně, vylezl z letadla a utíkal pryč. "Mitchi, počkej!!" volala jsem za ním, ale ignoroval mě. Rozplakala jsem se.

"Tati, chci se rozvést." prohlásila jsem místo pozdravu. "Asho! Tak tady jsi! Kdes byla? A cos to říkala?! Ne, žádný rozvod! Nezůstaneš sama!" zděsil se otec. "Navíc.. Ukamenovali by nás! Nemáš si koho jiného vzít!" "Ale tati.." "No tak, Ash.." Náš rozhovor přerušilo zaklepání. "Dále!"

Dovnitř vstoupil Mitch. "A stejně si tě vezmu." podíval se na mě, už s úsměvem. "Mitchi!" vyhrkl otec. On ho zná?! "Tati..?!" "No co? To je ten tvůj původní ženich! On se vrátil!" oznámil nám táta šťastně. "Rozvod dovoluji!" dodal pak a já skočila Mitchovi okolo krku.

Na vysvětlování toho bylo dost. "Mitchi, proč jsi utekl?" "Nesnáším povinné sňatky, nechtěl jsem si vzít někoho, koho nemiluju..." "A jak se znáte?" "Z Vegas." "Z Vegas?!!!"


O MĚSÍC POZDĚJI:
"Mitchi Peerci, berete si za ženu Ashu Codeovou?" "Ano!" "A vy, Asho?" "Ano!" "Tak polibte nevěstu." pobídl oddávající Mitche.

Byla to naše svatba. Naše svatba z lásky. Svatba ve Vegas. Opravdová svatba. Život si se mnou pohrál, ale jak to nakonec končí? Beru si toho, koho jsem si měla vzít hned na začátku. Ale beru si ho z lásky. A teď? Teď už budu šťastná.

Julien Colins

28. prosince 2013 v 13:20 | Little |  Jednodílné povídky
Julien Colins se pousmál a silně potáhl ze svého doutníku. Zase měl pravdu. Že mu nevěřili hned od začátku. Jistěže byla ta žena vražedkyní. Kdo taky jiný?

Její alibi bylo mizerné a výpovědi svědků.. "Jak říkám, bylo to jasné." zamumlal si dám pro sebe. Teď ji jen zatknout.

Komisař Colins rychle uvažoval. Vrah se často vrací na místo činu, aby po sobě zahladil stopy. Proč by to teď mělo být jinak?

Do kapsy si strčil ješť jeden doutník, pro všechny případy. Mohl vyrazit.

Šel lesem, sníh mu křupal pod nohama. Mířil na místo činu. Náhle ji uviděl. "Ha, tak tady jsi..." zašeptal, ale zřejmě příliš nahlas. Otočila se.

Vánoční

24. prosince 2013 v 22:19 | Little

Vánoce- a mně to tak nepřipadá.
Vánoce- a ani sníh nepadá.
Vánoce- a hraju si na Ježíška.
Vánoce- a rybí polévky lžička.
Vánoce- a jsou tu zas.
Vánoce- a štěstí v nás.

Případ pana Johnse

24. prosince 2013 v 14:47 | Little |  Jednodílné povídky
"A vy jste?" otázal se neznámý mladík, stojící v rohu místnosti. Malý, vrásčitý muž s neobvykle špičatou bradou si ho změřil pohledem. Odplivl si. "První se představuje mladší." "Colin Smith, těší mě." natáhl k němu tedy ruku ten mladší. Stařík se na ruku chvíli pobaveně díval a pak si odfrkl. "Amatér..." zamumlal si pro sebe, zatímco Colin ruku rozpačitě stáhl zpátky.

Z deníku Santy Clause

23. prosince 2013 v 19:31 | Little |  Jednodílné povídky
"Už zase?" zabručel jsem otráveně, když se mi na hlavu vysypala další hromada obálek. "Dodávka!" ozvalo se nade mnou. "Pozdě!" zakřičel jsem nazpátek. "Promiň." Omlouval se Rob rozpačitě. Byl mojí pravou, i když trochu nemotornou rukou. Teprve se učil. "Dovezeš mi ještě něco?" zeptal jsem se. "Prosinec začíná! Clausi, už si zvykni. Jsi žádaný." "No jo, ale… Nemám právo na důchod?" rozesmál jsem se. "Nemáš! Jdu, měj se." Rozloučil se, zabouchl poklop a pak už jsem slyšel jen hukot motoru. Blázen, pomyslel jsem si a s úsměvem jsem se podíval do rohu, kde stály mé staré sáňky.
Rob vnesl do mého života zase nějaký ten rozruch. Na rozdíl od Carla, jeho předchůdce, pocházel Rob "zvenku." Ze světa lidí.

Vánoční překvapení

21. prosince 2013 v 19:55 | Little |  Jednodílné povídky
Sníh se pomalu snášel k zemi. Opřela se hlavou o sklo. Zavřela oči a na chvíli se zasnila. Vždyť byly Vánoce...

V obýváku blikal stromeček. Máma v kuchyni pekla cukroví. Bráška se před chvílí vytratil do obýváku, ojídat bonbóny. A táta? Ten teď bude možná někde v Maroku...

Když na začátku listopadu odlétal na služební cestu, sliboval, že se v půlce prosince vrátí. Zrušili mu let. A pak další. A další. Zrušily všechny lety, kvůli nepříznivému počasí. Prý až na jaře.

Vánoce bez táty? Ze začátku nepředstavitelné. Později? Krutá realita. Museli se prostě smířit s tím, že tyhle Vánoce stráví ve třech.

Poslední krok

17. prosince 2013 v 20:04 | Little |  Jednodílné povídky
Otřásla se zimou, a možná že to bylo i strachem. Koukala dolů. Pod ní se rozléhalo obrovské parkoviště. Až na nějakého neznámého muže, který právě nastupoval do auta, tam nikdo nebyl. Vítr znovu zafoukal. Byla prokřehlá až do morku kostí. Stála tam už asi hodinu, a přemýšlela.

Začalo to dnem, kdy nastoupila na střední. Byla jiná. Nezapadala. Nejprve ji všichni ignorovali, ale pak, ze dne na den, se všechno změnilo.

"Hele, to je zas ta divná.." špitaly si mezi sebou spolužačky. Tohle bylo na samém začátku. Netušila, jak to bude strašně pokračovat. Kdybych to věděla, možná by to udělala už tenkrát.

"Kráva!" začaly s nadávkami. Pak jsem jednou nemohla najít boty. Po hodině naprostého zoufalství je objevila- v záchodě.

A takhle to pokračovalo. Až... Až do dnes. Rozhodla se se vším skončit.

Stála ve čtvrtém patře paneláku, kde bydlela, a chystala se k nejzávažnějšímu kroku svého života- a to doslova.

"Skoč!" pobídla sama sebe a rázně vykročila. Všechno kolem se rozmazalo.

Tajemství lesa

13. prosince 2013 v 18:29 | Little |  Jednodílné povídky
Foukalo. Stromy se ohýbaly. Schoulila se do své tenké bundy. Šla sama, nikde ani noha. Co by tu taky kdo dělal? Za normálních okolností by sem taky ani nepáchla.
Všude kolem byly stromy. A tma. Něco zapraskalo. Trhla sebou. Bála se. Kdyby se držela ostatních a nedělala uraženou, tohle by se nestalo. Kdyby...

Dýchat pro hudbu

13. prosince 2013 v 18:09 | Little |  Jednodílné povídky

"Máš tu sponku?" zašeptala jsem, celá vystresovaná. Podala mi ji bez jediného slova. Zastrčila jsem ji do zámku. "Prosím, ať to funguje. Prosím." Cvak! Dveře povolily.
S nejlepší kamarádkou za zády jsem vpadla do krámu. Ovanula mě známá vůně not. "Jsi blázen." zašeptala Annie. "Možná." pokrčila jsem rameny. Milovala jsem hudbu, hudební nástroje, noty. Prostě jsem se musela dotknout toho klavíru. Toho, co dnes dovezli. Byl tak dokonalý.. Jen dotknout...
Sedla jsem si na židličku a klavír opatrně pohladila po desce. Zkusmo jsem zmáčkla jednu klávesu. "Jsi si jistá?" Annie se na mě udiveně podívala, hodně jsem riskovala, mohl nás kdokoli slyšet. Mohly jsme mít obrovský problém. "Jo..." zašeptala jsem a nechala svoje prsty rozběhnout po klávesách.

Poslední vánoční noc

8. prosince 2013 v 18:27 | Little |  Jednodílné povídky
Milá Carol. Vím, že nebudeš ráda za to, co teď udělám, a ráda bych ti vysvětlila, proč se tohle stalo.