Leden 2014

Dopis pro noc

18. ledna 2014 v 16:48 | Little |  Témata týdne
Milá Noc,
vlastně ani nevím, jak mě napadlo napsat ti dopis. Jsi tu vždy jen na zlomek okamžiku- tu malou chvíli před usnutím. V poslední době tě vídám čím dál častěji, a ty víš, čím to je. Nemůžu spát.

Vkrádáš se mi do života už odmala- a já tě nikdy pořádně nepoznala. "Kdo jsi?" ptávala jsem se tě často, ale nikdy jsi mi neodpověděla. Mlčela jsi, a mlčíš i teď.

Co si pamatuju, mám z tebe respekt- a svým způsobem i strach. Přijdeš a všechno zahalíš do tmy. Svět usne. A ty? Máš volnou ruku- pro cokoli.

Jsi časem zlodějů, ale i romantických procházek při měsíci. Bohužel, jsem stále nezadaná, takže pro mě jsi jenom dobou zlých lidí, únosců a zlodějů.

Ležím, tisknu víčka vší silou k sobě a poslouchám to praskání všude kolem mě. Tak moc bych je chtěla otevřít, ale něco mi říká, že nesmím. Snad jsi to ty, nevím.

Mohla bych tě nazvat mojí nejlepší kamarádkou- znáš má tajemství a mé myšlenky, které se mi honí hlavou a kvůli kterým nespím. Jsi první a jediná, která zná pointu mých povídek, které mě napadají právě v noci.

Jsi časem klidu a ticha. Jsi časem odpočinku.

Jsi strašidelná, ale krásná.
Jsi osvětlována hvězdami, ale stále jsi tmavá.
Jsi tajemná, ale lidé tě znají.

Jsi studnicí mých vzpomínek, přání a tužeb.

Piano

13. ledna 2014 v 19:52 | Little |  Jednodílné povídky
Když jsem se poprvé posadil k pianu, bylo mi pět. No, posadil, spíš neposadil. Byl jsem k němu dostrkán, dotažen a posazen mým ambiciózním otcem- usmyslel si totiž, že jeho jediný syn bude pianista.
Nechápal jsem, jaký má hraní z donucení význam. Nechtěl jsem hrát, nebavilo mě to. Jak jsem záviděl spolužákům, kteří mohli od rána do večera běhat venku, stavět bunkry, hrát kopanou. Já seděl u klavíru a pod přísným dohledem paní Montgomeryové, nejlepší klavíristky z kraje, jsem se marně snažil zahrát stupnici.
Tolik slz jsem vyplakal, abych hrát nemusel. Tolik scén se doma denně odehrávalo, když matka křičela po otci, zda by to dítě (snad myslela mne) nemohl nechat žít. Tolik rozbitých talířů, když otec vztekle mlátil o zem vším, co bylo zrovna po ruce.
"Crrr!" Toho rána mě probudil budík už v šest. Á, dneska je sobota. To cvičím od půl sedmé do pěti. To zase bude.
Sešel jsem po schodech dolů do obýváku, napůl jsem stále spal. Tady něco nesedí.. došlo i mému rozespalému mozku. Pořádně jsem se rozhlédl kolem a hrklo ve mně- kde je piano?!
"Tati!!" Otec okamžitě přiběhl. "Kde je klavír?" propadal jsem hysterii, co když nám ho někdo ukradl?! "Prodal jsem ho." Oznámil mi chladně.
Věděl jsem, že bych měl být šťastný, konečně skončí to každodenní utrpení. Uvnitř jsem ale cítil jakousi zvláštní prázdnotu.
Pomalu jsem začínal zjišťovat, že mi piano chybí. Najednou jsem měl spoustu volného času a nevěděl jsem, co s ním. Jako jsem si vždy přál běhat po venku, mojí největší touhou teď bylo sedět u piana a hrát a hrát.
"Tati? Chtěl bych k narozeninám piano." Přiznal jsem asi po měsíci se sklopenýma očima. "Opravdu?" Bez jediného mrknutí mi ho koupil zpátky- a já se ho už nikdy nevzdal.
"Monsieur Gérard, to bylo úžasné!" Široce jsem se usmál. Skladba skončila. Miloval jsem tuhle skladbu, vždycky se mi s ní vracely vzpomínky na mé klavírní začátky. Kde bych teď byl bez svého otce, který mě k pianu tenkrát posadil? Kde bych byl, to nevím, ale určitě vím, kde bych nebyl- nebyl bych tady, na světové soutěži ve hře na klavír. "A vitězem se stává… Monsieur Gérard!"
Děkuju, tati. Pomyslel jsem si. Kdyby tady byl, určitě by byl na mě pyšný. Za ohromného potlesku jsem vystoupil z řady a uchopil do rukou trofej.

Větrná

8. ledna 2014 v 15:27 | Little |  Jednodílné povídky
Skrz sklo viděla, jak se venku pod silnými nápory větru lámou stromy. "Nikdo neopustí tuto budovu!" oznamovala malá, upocená žena do mikrofonu. Emily protočila oči. Během posledních dvou hodin už tu větu slyšela snad padesátkrát.


11.9.2001

7. ledna 2014 v 9:00 | Little |  Jednodílné povídky
Letadlo vzlétlo. Připravil jsem se asi na hodinu klidného letu, byla to jen americká linka. Pohoda.

Nasadil jsem si sluchátka a zavřel jsem oči. Letěl jsem pracovně, ale hned večer budu zase zpátky doma, s manželkou a dětmi.

Musel jsem se pousmát při vzpomínce na syna. Byly mu teprve čtyři a těžce snášel mé odlety za prací. "Tatínku, kdy se vrátíš?" věšel se mi na nohu a pořád dokola se ptal. "Neboj, Liame- tentokrát už večer." odpověděl jsem mu a po jeho tváři se rozlil úsměv. "Hurá!" zavýskl radostně.

Lou, moje dcera, už to tolik neprožívala. Bylo jí osm a byla zvyklá. A Amy? Nejlepší žena, jakou jsem si mohl vzít- nevadilo jí, že musím často někam do dálky.

Někdo se mnou zatřepal. Otevřel jsem oči a zíral do tváře vyděšené stařence, která seděla vedle mě. Sundal jsem si sluchátka a uslyšel jekot.

Nejdůležitější závod

4. ledna 2014 v 12:44 | Little |  Jednodílné povídky
"Teď tě zničím, Parksová. Nemáš na mě." Vrhnul po mě nenávistný pohled, zvedl se ze země a rozjel se dolů po svahu. S obavami jsem ho sledovala, byl opravdu rychlý.
Zastavil pod slalomem a vítězoslavně se podíval na čas. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Neviděla jsem, za kolik to zajel, ale muselo to být hodně dobré.
"Nezraď mě." Zašeptala jsem a pohladila svůj snowboard. Byl čas vyrazit.