Milý Joshi,

dneska se mi to stalo zase. Jediné otočení klíčkem- a byl jsi tu. Stejně jako včera, předevčírem, v jiné dny.

Když mi babička tu šperkovnici dávala, říkala, že s ní se mi vždy splní má největší touha. Znamená to snad, že mé přání, abys žil, je dostatečně silné na to, aby ho šperkovnice splnila? Asi ano.

Nemyslím na nic jiného. Ve dne v noci doufám, že se vedle mne objevíš, obejmeš mě a řekneš mi, že jsem ta nejhorší sestra na světě; jako předtím.

Nikdy už to nebude skutečné. Pořád si vyčítám tu obrovskou chybu. Kdyby to tenkrát bylo jinak... Pamatuješ se na to vůbec ještě? Promiň, hloupá otázka. Svou smrt si asi každý pamatuje napořád...

"Chci ti něco ukázat." O půlnoci jsem vtrhla do tvého pokoje. "Co se děje?!" okamžitě ses zvedl z postele. "Nic jen... Pojď se mnou." Po špičkách jsme se vykradli z domu. "Koukni." Se širokým úsměvem jsem ukázala na nebe. Zvedl jsi oči k nádherné obloze, poseté miliony hvězd. "Páni." vydechl jsi. Bůhví, kde se tam najednou vzalo to auto a co vůbec dělalo na opuštěném poli. Řidič nám to nevysvětlil, a nikdy se toho nedočkáme- spáchal sebevraždu. Nesnesl, že připravil o život tak mladého kluka.

Bráško, byl jsi o pět minut starší. Pamatuješ, jak jsme se často hádávali, kdo z nás se asi narodil první? Teď už to vím.

Den co den vracím čas; díky šperkovnici od babičky. Nemůžu to dál dělat, zabíjí mě to. Pokaždé je to stejné. Stojíme na poli, bezděčně se držíme za ruce. Záblesk světla. Výkřik. A pak to mizí.

Nedokážu to. Nemůžu ti psát, pálit dopisy a doufat, že si je snad z Nebe přečteš. Nemůžu vracet čas.

Neznamená to, že na tebe zapomenu. Miluju tě. Byl jsi ten nejlepší bráška na světě- a nikdy tě nikdo nenahradí.

Když tohle píšu, chytám do rukou šperkovnici a hážu ji do řeky- do té, co teče pod tvými okny. Musím se jí zbavit. Je to příliš velké pokušení. Tady ji prý babička našla. Voda ji dala, voda ji vzala.

Je nemožné žít v přítomnosti a zároveň se vracet do minulosti. Časem nelze cestovat.

Nikdy na tebe nezapomenu. Potkávat se budeme i nadále- v mých vzpomínkách.

Nepotřebujeme cestu časem, protože každý máme svoji cestu- ty máš cestu Nebem, já cestu mým životem. A tou se teď musím vydat. Omlouvám se; za všechno.

S láskou tvoje sestra,

Sasha.

Vyrůstal se mnou. Malé dřevěné kousky navěšené na sobě, sem tam mezi nimi nějaké to pírko. Visel mi nad postelí. Lapač snů.

Dostala jsem ho od táty, když jsem byla ještě malá. Když se s mámou rozváděli, věděl, že už mě nikdy neuvidí- máminou vinou. Udělala prý z něho před soudem toho největšího parchanta-jak jsem se dozvěděla později od vzdálených příbuzných a známých- a ten mu zakázal se se mnou nadále stýkat. Přál si, abych na něj nezapomněla, a vždy si ho pamatovala jako člověka, který mě nade všechno miloval.

Proto mi daroval, co munbylo nejcennější- jeho lapač. Věřil na sny, na noční můry i na pěkné sny. Věřil v nadpřirozeno, ale sny ho fascinovaly nejvíce. Odkud se berou? Proč přichází? Mohou znamenat varování?

To nevěděl- ale byl si jistý tím, že sny je třeba uchovávat v paměti, chytat je. Tvrdil, že kdykoli jeho lapač snů pohladí, vybaví se mu, co se mu zdálo minulou noc. Když jsme ještě žili všichni spolu, často jsem mu sedávala na klíně, a on hladil jednou rukou mě, druhou rukou lapač a vyprávěl mi. O dalekých cestách, o tom, jak dokázal létat. Jak vynalezl recept na štěstí. Uzdravil všechny lidi na planetě. Nikdo nikdy neplakal ani se netrápil. Každý den přišel s něčím jiným; a já pokaždé hltala všechno, co řekl, s otevřenou pusou.

Později jsem to zkoušela. Hladila jsem lapač a zavírala oči, doufajíc, že se mi vybaví sen z minulé noci. Ale ne, fungovalo to jinak.

Pokaždé se mi před očima objevila vzpomínka na otce- jednou jsme spolu dováděli v parku, podruhé jsem mu vyprávěla svoje tajná přání, jindy jsme zase seděli v zahradě a pozorovali oblohu, pomalu se zbarvující do černa.

Třináct let visel nad mou postelí. Třináct let mi byl věrným přítelem. Po těch letech jsem znovu tátu potkala. Náhodně, na procházce v nedalekém lese.

Zprvu jsem ho ani nepoznala- až po nějaké době mi došlo, kdo je ten muž, co na mě tak kouká.

Od té doby se vídáme pravidelně, máma nemáma. Koneckonců, jsem už skoro dospělá. Když odešel, byly mi čtyři. Teď je mi sedmnáct. Je to spousta let, ale přesto jsem měla celou tu dobu pocit, že mi je nablízku.

Jak je to možné? Do lapače chytil svůj největší sen- abych si ho navždycky pamatovala. A lapač svůj úkol splnil. Každý den mi ho věrně připomínal. Pokaždé mi vybavil vzpomínku, která mi pomohla nezapomenout. Nezapomenout na hrdinu mého života. Nazapomenout na tátu.

Zřejmě myslíš, že jsi skvělý;

kteří lidé by tě chtěli?

Než být chytří, budou krásní,

nebudou autory básní.

Modelové se z nich stanou,

a Ty, Rozum? Půjdeš stranou.

Vědět moc je na dvě věci,

jsem si jistá, že víš přeci,

že pěkné mrchy se mají

nejlíp ze všech, poslouchají,

hlas své Krásy, v tom to bude,

Krásu totiž najdeš všude.

Zkus se zeptat kohokoli,

zda si mne či tebe zvolí.

Já, Krása, jsem pánem světa;

budu tu žít dlouhá léta.

Chceš vědět, co bude s Tebou?

Lidé si už nevzpomenou,

žes' tu kdysi býval taky,

sbal si svoje saky paky;

a zmizni dokud je čas,

to ti radí Krásy hlas.

Jak jsi hloupá, pošetilá!

Kdybys trošku chytrá byla,

došlo by Ti za okamžik,

že Ty jsi tu jenom na mžik;

na pár tisíc, stovek let,

potom probere se svět.

Lidé pochopí, že mne,

musí mít, a kdyby ne,

nikdy nesplní si sny,

budou žíti dlouhé dny;

Budou hloupí, ale krásní,

jako hrdinové z básní.

Jak to s nimi dopadne?

Třeba Tě snad napadne,

že krása pomine časem,

zavoláš mne potom hlasem,

zoufalým. A já se vrátím,

utrpení Tvé Ti zkrátím.

Vezmu vzhled a dám ti chytrost;

Bude z Tebe lidská bytost.

Jenom počkej, za pár let,

obrátí se celý svět.