Bylo krátce před třetí hodinou ranní, když se z nočního klubu za hlasitého smíchu vyhrnula parta mladých lidí. Bylo jich pět, tři chlapci a dvě dívky. Navzájem se podpírali a poměrně křivým krokem vyráželi ke kolejím. Neznali se dlouho, vlastně se poprvé potkali dnes ráno- a tohle pro ně bylo něco jako seznamovací večírek.
Byli naprosto odlišní, ale i přesto zjistili, že si výborně rozumí. Naštěstí. Dostat se do jednoho bytu s někým, koho nemůžete ani vystát, by asi nebyl ten nejlepší začátek školního roku. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike.
"Carlie, jsem hrozně rád, že jsem tě mohl poznat." zablekotal Steve a rozesmál se. Vzápětí ho ale veselí přešlo, když se jak dlouhý, tak široký natáhl na chodník. Teď se pro změnu bavila parta. "Jistě, jistě. Jsi tak šťastný, že jsme se poznali, až z toho padáš na kolena. Naprosto tě chápu." pronesla s vážnou tváří sympatická brunetka. "Ale no tak, neříkejte, že vy jste nikdy nezakopli!" vztekal se mladík, jehož ego bylo právě poníženo. "Vždyť se nic nestalo." pokrčila rameny Argie a podala mu ruku, aby se zvedl. Byla z nich nejméně opilá a nejvíce si vědomá toho, že to, co tu teď předvádí, je rušení nočního klidu. "Jdeme."
Po půlhodině cesty konečně spatřili světla, vycházející z bytů některých studentů, co dlouho do noci koukali do knih a poctivě se učili. To rozhodně nebyl případ těchto pěti. "Asi jsme to přepískli. Ráno nevstaneme." podotkl Mike, na čerstvém vzduchu relativně vystřízlivěl. "Budeme to muset zvládnout." odsekla Argie. "Chtěli jsme se bavit, a za to se platí."
"Neruším, mládeži?" ozval se ze tmy něčí hlas. Leknutím nadskočili. "Omlouvám se, omlouvám. Nechtěl jsem vás vylekat." Pod slabým světlem pouliční lampy se vynořil asi čtyřicetiletý muž. "Čekám tu na studenty, koneckonců, kdy jich potkám víc, než někdy nad ránem?" vycenil zuby v grimase, která zřejmě měla připomínat úsměv. "Co po nás chcete?" dodal si odvahy Joe. "Abych se představil. Jmenuji se Balthazar Shepherd a brzy mi v tomto městě bude patřit jedna z kaváren. Upřímně, nejsem žádný kávový expert. Jen potřebuji práci." rozpačitě si popotáhl kravatu. "Rád bych otestoval, jak mé nápoje budou chutnat obyčejným lidem, mým možným budoucím zákazníkům. Mám pro vás nabídku. Dnes je neděle. Od zítřka až do pátku budete chodit na tohle místo…" podal Carlie papírek s adresou. "… vždy v pět hodin. Budete tam sami, na stole vás bude čekat hrnek kafe- každého z vás. V pátek se tam potkáme- a vy mi řeknete, zda vám chutnalo, nebo ne. Nebojte se upřímnosti, ta je pro mne velmi důležitá. Budeme tomu říkat projekt 'Kafe o páté.' Co vy na to, berete?" "Ano!!" zaznělo pětihlasně.
Proč by taky ne? Muž vypadal seriózně, v obleku a s kufříkem, navíc pět dní kafe zadarmo, to není špatné… "Budu tady potřebovat váš podpis, že souhlasíte…" Z kufříku vytáhl papír a propisku. Jeden po druhém to podepsali.
"Tak zítra, hlavně nezapomeňte! Těším se na spolupráci s vámi!" Ještě jeden rádoby úsměv, a pak se ztratil ve tmě. Tak rychle jako se objevil, tak i zmizel- ovšem ne tak docela.
Stoupnul si kousek dál od skupinky, aby měl jistotu, že už ho neuvidí, a chvíli poslouchal. "Bude to super." promluvila Argie. "Je to skvělý nápad." souhlasil Joe. "Nemůžu se dočkat."
Parta přátel, už zcela vystřízlivělá, se do sebe zavěsila, a s tichým smíchem vyrazili ke kolejím. Muž, doposud se skrývající, si zamnul ruce a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Konečně je dostal. Někoho, z koho by vytáhnul dojemné historky, které by pak pouštěl na pásce zákazníkům. A dokonce jich má pět.
"Crrr!" V malém bytě se rozdrnčel budík a pět rozcuchaných, polospících lidí se posadilo na postelích. "To už je ráno?" zaúpěl Steve a odkopnul peřinu. Skulil se na zem a vzápětí se ozvalo zakňučení. "Au, Steve, ty nemehlo! Tady jsem já! Zapomněl jsi, že pořád ještě nemám postel?" "Promiň, Mikeu, to jsem nechtěl." zamumlal blonďák a nemotorně se vyškrábal na nohy. "Vstáváme, bando." S těmito slovy odtáhl žaluzie a po chvíli už všichni opouštěli byt- s kruhy pod očima, unavení, nenaučení, ale veselí. Čeká je náročný den, ale včerejšek si užili.
Hodiny na nedalekém kostele odbíjely pět a oni s očekáváním vcházeli do budovy, stojící nedaleko za městem. Překvapilo je, jak vypadala. Zvenku akorát tak na spadnutí, zdi rozbořené, omítka sedřená, ani sprejerům se nevyhnula. O to útulnější byla zevnitř. Černá pohovka, tři stejně zbarvená křesla, a mahagonový stolek, na němž stála konvice a pět hrníčků, po okraj naplněných.
"Já chci pohovku!" vyjekla Carlie a se širokým úsměvem se na ní rozvalila. "Zpomal, kámo. Budeš se o ni muset rozdělit- alespoň se mnou." mrkla na ni Argie a přisedla si k ní. Kluci si rozebrali křesla.
"Na úspěšné studium." přiťukli si a naráz usrkli. "Mňam!" "Je to dobré, že?" poznamenal Mike. "Moc. Nechápu, čeho se ten chlap vlastně bojí." přitakal Steve a ostatní jen souhlasně přikývli.
Chvíli seděli beze slova. "Lidi, proč jste tady…? Tak daleko od domovů, na škole, která nemá nijak extra vysokou prestiž. Musíte mít nějaký důvod, něco, co vás donutilo všeho se vzdát a přijít sem." prolomila ticho Argie. "A jaký je tvůj důvod?" odsekl Joe, zdálo se, že se ho dotkla. "Můj důvod… Každý máme své tajemství, že ano?" ztišila hlas. Ostatní váhavě kývli. "Když vám řeknu, proč jsem šla zrovna sem, slíbíte, že si to necháte pro sebe?" "Slibuji." "Já taky." "Čestné slovo." "Neboj se."
"Dobře, asi to bude na delší dobu. Můžu začít…?" "Ano." ozvalo se čtyřhlasně a Argie se zhluboka nadechla. Tohle ještě nikomu neřekla. Zvládne to?
"Už to bude pár let, co se naši rozvedli. Otce jsem od té doby neviděla, a pochybuji, že ještě někdy uvidím. No… Krátce po rozvodu si máma našla přítele. Jmenoval se Charles, i když to je asi nepodstatné, že?" smutně se pousmála. "Charlie… On byl hrozně hodný. Bála jsem se, že mě bude nenávidět, bude se chovat jako idiot, v nejhorším začne mámu bít. Ale on… Když přišel, měla jsem od něho odstup- snažila jsem se k němu chovat, jak nejhůř to šlo. Ani nevím, proč jsem to dělala." vzdychla.
"Při našem prvním setkání mi dal plyšáka. Malinkého medvídka. Tenkrát jsem ho nechtěla ani vidět, zavřela jsem ho do skříně. Pět let tam ležel- a ležel by dál, kdyby se to nestalo. Kdybych neutekla sem, na Sherringovu vysokou. Teď ho mám zabaleného v kufru, připomíná mi ty časy, kdy bylo všechno v pořádku. Je to jediná věc, kterou jsem si nechala- kromě svého oblečení, samozřejmě. Zbytek jsem v noci před odjezdem naházela do popelnice. Máma s Charlesem už ví, jak to bylo. Nechala jsem jim a stole dopis, ve kterém jsem všechno přiznala. Nemůžu se už vrátit, nenávidí mě. Určitě mě nenávidí."
Mimoděk jí stekla po tváři slza, rychle si ji setřela. Tohle ne, nechtěla plakat. Ne před ostatními.
Čekala výsměch, tak jako byla doposud zvyklá. Všude se jí smáli, když to nevydržela a dala emocím volný průběh. Místo toho ji Carlie objala. "Neplač, a povídej. Co se stalo?" zašeptala a pohladila ji po zádech.
"Hned potom, co se nastěhoval, měli s mámou dítě. Holčičku, jmenovala se Margaret. A… Já ji hrozně nenáviděla. Nic mi neudělala, obdivovala mě, věřila mi. A já… Já ji zradila. Jednou ráno jsem ji vedla do školky, a kolem jelo auto. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělám. Strčila jsem ji pod něj. Přímo pod kola. Máma si myslela, že to byla nehoda. Mohla jsem za to já. Zmrzačila jsem vlastní sestru- je na vozíčku." dokončila a propukla v pláč. Ostatní ji objali. Byla to síla, to ano- ale každý z nich měl podobný příběh, každému z nich se stalo něco špatného.
"Jdeme domů." rozhodl Steve a chytil Argie za ruku. "Už se tím netrap. Stalo se. Co jsi udělala, nemůžeš vrátit." "Vy mě neodsuzujete?" zamrkala překvapeně. "Ne. Každý máme něco. Něco, co nás trápí, co nás svazuje." usmál se na ni Joe. "Děkuji." zašeptala a vděčně úsměv vrátila.
"Včera povídala Argie. Dnes se chci přiznat já." začal Steve, když se o den později sešli na stejném místě. "Proč jsem tady? Abych se dostal co nejdál od místa, kde jsem vyrůstal. Nemám rodiče. Zřekli se mě, když jsem byl ještě mimino.
Dětství jsem strávil v dětském domově, a nikdy bych se tam nevrátil. Nevím ani, jak to popsat. Bylo to něco nepředstavitelného. Když jsi zlobil, byl jsi bez večeře. Ale i bez oběda. A bez další večeře. Nechali tě klidně dva dny o hladu.
Nemohl jsem se hnout ani na krok bez dovolení hlavní vychovatelky- a ta mě odmítala kamkoli pustit. Ve čtrnácti jsem utíkal za holkami oknem. Vždycky jsem dostal nařezáno." Při té vzpomínce se mu tvář zkřivila do bolestné grimasy.
"No, a pak jsem našel přihlášku na tuhle vysokou. Napadlo mě, že je to moje šance, jak zmizet. A zvládl jsem zkoušky. Když jsem přišel právě za ředitelkou domova, řekla mi, že mě nepustí. Nehodlal jsem se tak lehce vzdát. Poslední noc před odjezdem jsem ji zamknul v pokoji, našel razítko, podepsal si přihlášku sám a… máte mě tu. Není to tak hrozné jako to, čím si prošla Argie, akorát… Ta ženská, co jsem ji zamknul, se tu noc přiotrávila plynem, který tam odněkud unikal. Žije, ale kdyby na to přišli, pravděpodobně by mě zavřeli. Takže se tu schovávám a… Mám strach. Velký strach. " domluvil a zhluboka se napil kávy. Konečně se někomu přiznal. Bylo to tak ulehčující.
Balthazard Shepherd si ve své malé komůrce s úsměvem zapálil doutník. Už má dvě z pěti tajemství. Ještě chvíli, a konečně začne jeho hra.
"Dobře. Znáte už dva příběhy. Můj a Joeho jsou propletené. A docela dost." začal Mike během toho, co naléval ostatním kávu do hrníčků. "Zajímavé je, že v každém příběhu máme nějaké ublížení na zdraví, všimli jste si?" zavtipkoval Joe, ale bylo vidět, že se mu vyprávět moc nechce- na druhou stranu si uvědomoval, že by bylo fér se o svůj důvod podělit. "Takže. Před rokem jsem se seznámil s Mikeovou sestrou. A… zapletli jsme se spolu, ani nevím, jak se nám to povedlo. Jeho sestra byla nejlepší kamarádka té mojí- no, bylo to tenkrát dost vtipné, fakt, ironie osudu. Pokračuj…" pobídl Mikea. "Pak se na jedné pařbě Joe opil- a moji ségru podvedl. Už jsem se naučil nemít mu to za zlé. Ona… Byla psychicky dost labilní člověk, a tenkrát to neustála. Spáchala sebevraždu." "A protože ta moje se s ní bavila, byla na mě tak naštvaná, že se od nás odstěhovala a od té doby jsem ji neviděl. Mikeova rodina nemá ráda jeho, protože si myslí, že mě seznámil s jeho sestrou, a moje rodina nemá ráda mě, protože se ségra odstěhovala a způsobil jsem smrt té Mikeovy. Chápete, ne?" zašklebil se, ale v očích se mu zaleskly slzy. Asi ho to tenkrát hodně zasáhlo, o tom nebylo pochyb.
"Pojď sem." pobídla ho Argie, a pevně ho objala. Tohle bylo snad ještě horší, než to její, nebo jí to tak alespoň připadalo. Mrtvá přítelkyně a uražená sestra, pro Mikea mrtvá sestra a znepřátelená rodina.
Když se trošku uklidnili, vyrazili na kolej- všech pět vedle sebe, ruce kolem ramen, zabírali celý chodník, lidé se za nimi pohoršeně otáčeli. Nevadilo jim to. Měli jeden druhého.
"Zbyla jsem vám já…" Nad dalším šálkem kávy, další den, znovu v pět hodin, přerušila mlčení Carlie. "U nás se stala jedna věc, no… táta šel do vězení. Omylem srazil chodce. Přežil to, ale byl to takový ten namyšlený zbohatlík, vždyť víte, takoví jsou všude. Tátu zažaloval a na tři roky ho zavřeli. Máma se zhroutila a ve finále skončila na psychiatrii, sourozence si vzala do péče babička. Nechtěla jsem babičce přitěžovat, a tak jsem šla tam, kam mě vzali- na Sherringovu. Víte… Rodiče jsem měla fakt ráda, i ségru s bráchou. Ale stalo se." Smutně pokrčila rameny.
"Teď jsme tým, víte to?" pousmála se Argie po desetiminutovém tichu, které následovalo poté, co Carlie dovyprávěla. "Táhneme za jeden provaz." "Napořád." "Ano. Víme to jen my." "Naše tajemství." "Hele, co tady dělá ta kamera?!" vyjekl najednou Steve, a ukázal do rohu místnosti.
"A sakra." zaklel Balthazar. Tohle mu nevyšlo.
"Rychle, sundejte ji a zničte!!" Když se vysokému Mikeovi podařilo dostat zařízení dolů, všichni společně jej rozdupali. "Mizera jeden, chtěl to naše vyprávění k něčemu použít, tušil, že si budeme svěřovat důležité věci!" "Už je to dobré. Nic nemá." "Najdeme ho!!" "A jak? Určitě uvedl falešné jméno." "Nemá to cenu, Joe. Kašli na to. Mu se to jednou vrátí." "Ale…" "Joe! Nikoho hledat nebudeme. Jdeme domů." "Tak dobře." rezignoval nakonec brunet, když viděl, že jsou v převaze.
Všechno jednou končí, a tak po měsících dřiny a studia přišly i letní prázdniny. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike se museli někde ubytovat. Alespoň přes ty dva měsíce.
"Pojeďme domů. Omluvit se za to, co jsme provedli. Začít znovu. Zkusme to." navrhla tiše Argie. Po hodinové diskuzi se rozhodlo- musí se problémům postavit čelem, uvidí se po prázdninách.
"Argie? Jsi to ty?" ozval se nadějeplný hlas hned, co černovláska odemkla dveře. "Ano, mami, jsem. Odpusť mi to. Prosím."
Do dveří předsíně vtrhla máma, hned za ní Charlie a nakonec i Margaret. "Margie!! Ty chodíš!!!" "Vyléčili ji. Pravidelná terapie jí pomohla."
"Argie!" zavýskla holčička a skočila sestře kolem krku. "Neví to." zašeptala máma. "Už dávno jsme ti odpustili." dodal Charlie. Dívka se znovu rozplakala- tentokrát štěstím.
"Steve Carlton! Ty máš ještě odvahu se tu ukazovat?!" zaječela ředitelka hned, co identifikovala postavu stojící mezi dveřmi. "Omlouvám se, paní ředitelko.. Je mi to moc líto." Zamumlal sklesle a na stůl položil bonboniéru s obrovským pugétem růží. "Moc mě to mrzí, prosím, odpusťte mi." "Máš alespoň 'áčka'?" pousmála se ředitelka a stiskla mu ruku. "Mám. Samá!" taky se pousmál. "V tom případě- o čem se tu teď bavíme? Gratuluji, chlapče!" Blonďákovi se radostí nahrnuly slzy do očí. Vyskočil a vychovatelku objal. Jak ji celé dětství nenáviděl, teď mu přišla úžasná. "Děkuji, děkuji mockrát." zašeptal tiše.
"Je někdo doma?" zavolal Mike hned, co odemknul dveře. "Ty žiješ!!" Máma s tátou k němu přiběhli a objali ho. "Moc jsi nám chyběl… Nechceme přijít ještě o tebe…" podíval se mu táta do očí. "Nepřijdete. Jsem moc rád, že jsem se vrátil." přiznal Mike tiše. "To my taky, synku, to my taky. Milujeme tě." zašeptala máma a přitiskla ho k sobě ještě pevněji.
"Kdo je tam?!" uslyšel Joe hlas své sestry, když zazvonil u domu rodičů. Asi už se vrátila. "Já… Joe." zavolal váhavě. "Brácho?!" Sestra otevřela dveře a s pláčem se mu vrhla kolem krku. "Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Promiň mi to. Mám tě moc ráda." vzlykala. "No no, neplač. Vždyť já tě mám taky rád." usmál se a z koutku oka si setřel slzu.
"Crrr!" Zvonek se rozdrnčel celým domem. "Už jdu!" ozval se zevnitř mužský hlas a vzápětí se ve dveřích objevil muž, kterého Carlie tak dobře znala. Její táta.
"Carlie?!" "Tati?!" Rozběhla se k němu a pevně ho objala. "Co tu děláš?" "Pustili mě dřív, žaloba byla stažena…" "Jsem tak ráda, že jsi doma!" "Víš, jak jsi chyběla mamince a dětem?" usmál se na ni. "Oni už jsou tu taky?" vydechla překvapeně. "Že váháš! Nepůjdeš se ani přivítat?" pocuchal jí vlasy a ona vběhla do domu.
Přišla noc a s ní i klid. Všech pět přátel spokojeně spalo, nic je netížilo. Byli šťastní.
Asi o tisíc kilometrů dál se pod světlem pouliční lampy krčil malý mužík s kufříkem a smlouvou v ruce. Právě k němu přicházela parta asi šestnácti-letých kluků. "Dobrý den, mohl bych vám nabídnout spolupráci na mém projektu 'Kafe v pět'? Je to zcela jednoduché…"
