Duben 2014

Vůně novoty

29. dubna 2014 v 19:49 | Little |  Témata týdne
Ze školy utíkala, jak nejrychleji uměla. To poslední, po čem toužila bylo, aby ji dostihly. Vystrašeně se otočila, spolužačky už vycházely z budovy. "Koukejte, támhle je!" uslyšela zvolat Celeste, tu nejhorší. "Rozběhneme se?" navrhla nějaká z Celestiných patolízalek. "Prosím tě." vyprskla vůdkyně party. "Je to jenom Barb. Ta nás nezajímá." odsekla, pohodila vlasy a kysele se pousmála.

Štíhlá černovláska si ulehčeně vydechla. Je v bezpečí, dnes už jí nic neudělají. Přesto ale dál utíkala- pro jistotu. Co kdyby si to rozmyslely?

Prvním rokem studovala střední školu. Když tam přicházela, doufala, že natrefí na normální lidi. Na parťáky, na kamarády. Jenže se potkala v jedné místnosti s vysokou, nablond odbarvenou Celeste, která se rozhodla, že ji mít ráda nebude. Barb nevěděla proč. Nikdy si nic neudělaly. Nebo jinak- ona nikdy nic neudělala jí.

Zato kdyby počítala, co všechno blondýna natropila jí... Nejedny ztracené boty (později nalezené v záchodě), posměšky, podkopávání nohou ve školní jídelně, krádež svačin... Často přemýšlela, zda to není šikana. Ale byla moc slabá na to, aby se jí postavila; a moc vystrašená na to, aby se někomu svěřila.

Konečně zahlédla malý, nenápadný krámek, vecpaný mezi dvěma obrovskými domy. Sama se pokaždé divila, jak se tam vůbec vešel.

Otevřela dveře a zvonek zacinkal. "Zdravím, Barbaro!" usmál se na ni vousatý stařík, sedící za pultem. "Dobrý den." opětovala mu úsměv. Už ji znal, a jako jeden z mála lidí ji měl rád. "Co to dneska bude?" "Nemáte něco na doporučení?" Nevěděla, co přesně by si chtěla vzít. "No, mohl bych ti nabídnout tuto... Ale do týdne ji potřebuji zpátky, stihneš to?" "Samozřejmě." Dívce se rozzářily oči a s nadšením si od starce vzala knihu. "Děkuji, nashledanou." rozloučila se spěšně. "Ahoj, Barb." Jakmile se za ní zaklaply dveře, mužův obličej posmutněl. "Holka jedna nešťastná, kdybys jen pořśd neseděla v těch knihách.." povzdychl si.

Znovu se rozběhla, tentokrát už směrem k domovu- a ani neběžela ze strachu, jen z touhy otevřít knížku a začíst se. Chtěla být doma co nejdříve- a co nejdříve se ponořit do příběhu.

Odemkla si a po schodech vyšla do svého pokoje. Nikdo nebyl doma. Ideální čas ke čtení, nikdo ji nebude rušit. Přejela rukou po vazbě a s úsměvem knihu otevřela. Starý pan Antonius je tak hodný, že jí zadarmo půjčuje nové svazky.

Zhluboka se nadechla, ucítila vůni novoty. Slastí přivřela oči. Ano, je to tak. Je odříznutá od okolního světa, ale nevadí jí to. Neberou ji mezi sebe kvůli její závislosti- závislosti na knihách. Ale ona je k životu nepotřebuje. Proč se tedy trápit? Celeste a vlastně ani jedna z těch namyšlených fiflen nikdy nepoznají, jak je úžasné prožívat dobrodružství v knihách. Jaké to je, poznávat nové hrdiny. Nikdy ten pocit nezažijí. A to je pro ně tím největším trestem ze všech.

Tato myšlenka patřila k posledním, které se toho dne týkaly reality. Poté otočila na první stránku...

Tóny písně

26. dubna 2014 v 20:51 | Little |  Témata týdne
Procházela parkem, oblečení a vlasy jí zkrápěly první kapky deště. Stmívalo se. Zachumlala se do bundy a otřásla se zimou. Přidala do kroku.

Co ji to vůbec napadlo, chodit ven, když to jasně vypadalo na liják?! No, pozdě bycha honit. K dešti se přidaly i kroupy, rozběhla se.

Proudy vody jí bičovaly tělo, bylo jí jasné, že v tomhle nečase se domů nedostane. Co teď?

Vzpomněla si na restauraci, kolem které procházela. Třeba by se mohla schovat tam. Zastavila se, chvíli prudce oddychovala- poté vyrazila opačným směrem.

"Haló, otevřete, prosím!" zoufalá bouchala na dveře neveliké budovy, ale nikdo nereagoval. Bůhví, zda tam vůbec někdo byl.

Teď už byla promoklá na kost. Unaveně se sesunula na mokrou zem. Nevěděla, co má dělat. V tom si všimla nějaké stříšky, naproti od restaurace. Z posledních sil se zvedla a popošla k ní.

Altánek! V tu chvíli milovala člověka, který ho postavil. Vešla dovnitř a ulehčeně vydechla. Počká, až to přejde. Sundala ze sebe studený kabát a posadila se na židli uprostřed.

Rozlížela se kolem. Nebylo tam nic, až na věc stojící v rohu, kterou zakrývala černá plachta.

Zvědavě se zvedla a zkusila pokrývku sundat. Rozvázala pár uzlů a šup!, bylo to dole. Zaraženě koukala na krásný, černý klavír.

Odklopila víko. Nevěděla, jestli má. Jak je to dlouho, co nehrála? Pět let. Od doby, co umřel dědeček.

Prsty ji svrběly touhou hrát. Věděla, že musí. Zabořila prsty do kláves a zavřela oči. Opuštěným parkem se rozlehly první tóny písně, kterou nikdo neznal. Byla to její vlastní píseň. Píseň pro déšť.

Kafe v pět

22. dubna 2014 v 20:24 | Little |  Jednodílné povídky


Bylo krátce před třetí hodinou ranní, když se z nočního klubu za hlasitého smíchu vyhrnula parta mladých lidí. Bylo jich pět, tři chlapci a dvě dívky. Navzájem se podpírali a poměrně křivým krokem vyráželi ke kolejím. Neznali se dlouho, vlastně se poprvé potkali dnes ráno- a tohle pro ně bylo něco jako seznamovací večírek.
Byli naprosto odlišní, ale i přesto zjistili, že si výborně rozumí. Naštěstí. Dostat se do jednoho bytu s někým, koho nemůžete ani vystát, by asi nebyl ten nejlepší začátek školního roku. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike.
"Carlie, jsem hrozně rád, že jsem tě mohl poznat." zablekotal Steve a rozesmál se. Vzápětí ho ale veselí přešlo, když se jak dlouhý, tak široký natáhl na chodník. Teď se pro změnu bavila parta. "Jistě, jistě. Jsi tak šťastný, že jsme se poznali, až z toho padáš na kolena. Naprosto tě chápu." pronesla s vážnou tváří sympatická brunetka. "Ale no tak, neříkejte, že vy jste nikdy nezakopli!" vztekal se mladík, jehož ego bylo právě poníženo. "Vždyť se nic nestalo." pokrčila rameny Argie a podala mu ruku, aby se zvedl. Byla z nich nejméně opilá a nejvíce si vědomá toho, že to, co tu teď předvádí, je rušení nočního klidu. "Jdeme."
Po půlhodině cesty konečně spatřili světla, vycházející z bytů některých studentů, co dlouho do noci koukali do knih a poctivě se učili. To rozhodně nebyl případ těchto pěti. "Asi jsme to přepískli. Ráno nevstaneme." podotkl Mike, na čerstvém vzduchu relativně vystřízlivěl. "Budeme to muset zvládnout." odsekla Argie. "Chtěli jsme se bavit, a za to se platí."
"Neruším, mládeži?" ozval se ze tmy něčí hlas. Leknutím nadskočili. "Omlouvám se, omlouvám. Nechtěl jsem vás vylekat." Pod slabým světlem pouliční lampy se vynořil asi čtyřicetiletý muž. "Čekám tu na studenty, koneckonců, kdy jich potkám víc, než někdy nad ránem?" vycenil zuby v grimase, která zřejmě měla připomínat úsměv. "Co po nás chcete?" dodal si odvahy Joe. "Abych se představil. Jmenuji se Balthazar Shepherd a brzy mi v tomto městě bude patřit jedna z kaváren. Upřímně, nejsem žádný kávový expert. Jen potřebuji práci." rozpačitě si popotáhl kravatu. "Rád bych otestoval, jak mé nápoje budou chutnat obyčejným lidem, mým možným budoucím zákazníkům. Mám pro vás nabídku. Dnes je neděle. Od zítřka až do pátku budete chodit na tohle místo…" podal Carlie papírek s adresou. "… vždy v pět hodin. Budete tam sami, na stole vás bude čekat hrnek kafe- každého z vás. V pátek se tam potkáme- a vy mi řeknete, zda vám chutnalo, nebo ne. Nebojte se upřímnosti, ta je pro mne velmi důležitá. Budeme tomu říkat projekt 'Kafe o páté.' Co vy na to, berete?" "Ano!!" zaznělo pětihlasně.
Proč by taky ne? Muž vypadal seriózně, v obleku a s kufříkem, navíc pět dní kafe zadarmo, to není špatné… "Budu tady potřebovat váš podpis, že souhlasíte…" Z kufříku vytáhl papír a propisku. Jeden po druhém to podepsali.
"Tak zítra, hlavně nezapomeňte! Těším se na spolupráci s vámi!" Ještě jeden rádoby úsměv, a pak se ztratil ve tmě. Tak rychle jako se objevil, tak i zmizel- ovšem ne tak docela.
Stoupnul si kousek dál od skupinky, aby měl jistotu, že už ho neuvidí, a chvíli poslouchal. "Bude to super." promluvila Argie. "Je to skvělý nápad." souhlasil Joe. "Nemůžu se dočkat."
Parta přátel, už zcela vystřízlivělá, se do sebe zavěsila, a s tichým smíchem vyrazili ke kolejím. Muž, doposud se skrývající, si zamnul ruce a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Konečně je dostal. Někoho, z koho by vytáhnul dojemné historky, které by pak pouštěl na pásce zákazníkům. A dokonce jich má pět.
"Crrr!" V malém bytě se rozdrnčel budík a pět rozcuchaných, polospících lidí se posadilo na postelích. "To už je ráno?" zaúpěl Steve a odkopnul peřinu. Skulil se na zem a vzápětí se ozvalo zakňučení. "Au, Steve, ty nemehlo! Tady jsem já! Zapomněl jsi, že pořád ještě nemám postel?" "Promiň, Mikeu, to jsem nechtěl." zamumlal blonďák a nemotorně se vyškrábal na nohy. "Vstáváme, bando." S těmito slovy odtáhl žaluzie a po chvíli už všichni opouštěli byt- s kruhy pod očima, unavení, nenaučení, ale veselí. Čeká je náročný den, ale včerejšek si užili.




Hodiny na nedalekém kostele odbíjely pět a oni s očekáváním vcházeli do budovy, stojící nedaleko za městem. Překvapilo je, jak vypadala. Zvenku akorát tak na spadnutí, zdi rozbořené, omítka sedřená, ani sprejerům se nevyhnula. O to útulnější byla zevnitř. Černá pohovka, tři stejně zbarvená křesla, a mahagonový stolek, na němž stála konvice a pět hrníčků, po okraj naplněných.
"Já chci pohovku!" vyjekla Carlie a se širokým úsměvem se na ní rozvalila. "Zpomal, kámo. Budeš se o ni muset rozdělit- alespoň se mnou." mrkla na ni Argie a přisedla si k ní. Kluci si rozebrali křesla.
"Na úspěšné studium." přiťukli si a naráz usrkli. "Mňam!" "Je to dobré, že?" poznamenal Mike. "Moc. Nechápu, čeho se ten chlap vlastně bojí." přitakal Steve a ostatní jen souhlasně přikývli.
Chvíli seděli beze slova. "Lidi, proč jste tady…? Tak daleko od domovů, na škole, která nemá nijak extra vysokou prestiž. Musíte mít nějaký důvod, něco, co vás donutilo všeho se vzdát a přijít sem." prolomila ticho Argie. "A jaký je tvůj důvod?" odsekl Joe, zdálo se, že se ho dotkla. "Můj důvod… Každý máme své tajemství, že ano?" ztišila hlas. Ostatní váhavě kývli. "Když vám řeknu, proč jsem šla zrovna sem, slíbíte, že si to necháte pro sebe?" "Slibuji." "Já taky." "Čestné slovo." "Neboj se."
"Dobře, asi to bude na delší dobu. Můžu začít…?" "Ano." ozvalo se čtyřhlasně a Argie se zhluboka nadechla. Tohle ještě nikomu neřekla. Zvládne to?

"Už to bude pár let, co se naši rozvedli. Otce jsem od té doby neviděla, a pochybuji, že ještě někdy uvidím. No… Krátce po rozvodu si máma našla přítele. Jmenoval se Charles, i když to je asi nepodstatné, že?" smutně se pousmála. "Charlie… On byl hrozně hodný. Bála jsem se, že mě bude nenávidět, bude se chovat jako idiot, v nejhorším začne mámu bít. Ale on… Když přišel, měla jsem od něho odstup- snažila jsem se k němu chovat, jak nejhůř to šlo. Ani nevím, proč jsem to dělala." vzdychla.
"Při našem prvním setkání mi dal plyšáka. Malinkého medvídka. Tenkrát jsem ho nechtěla ani vidět, zavřela jsem ho do skříně. Pět let tam ležel- a ležel by dál, kdyby se to nestalo. Kdybych neutekla sem, na Sherringovu vysokou. Teď ho mám zabaleného v kufru, připomíná mi ty časy, kdy bylo všechno v pořádku. Je to jediná věc, kterou jsem si nechala- kromě svého oblečení, samozřejmě. Zbytek jsem v noci před odjezdem naházela do popelnice. Máma s Charlesem už ví, jak to bylo. Nechala jsem jim a stole dopis, ve kterém jsem všechno přiznala. Nemůžu se už vrátit, nenávidí mě. Určitě mě nenávidí."
Mimoděk jí stekla po tváři slza, rychle si ji setřela. Tohle ne, nechtěla plakat. Ne před ostatními.
Čekala výsměch, tak jako byla doposud zvyklá. Všude se jí smáli, když to nevydržela a dala emocím volný průběh. Místo toho ji Carlie objala. "Neplač, a povídej. Co se stalo?" zašeptala a pohladila ji po zádech.
"Hned potom, co se nastěhoval, měli s mámou dítě. Holčičku, jmenovala se Margaret. A… Já ji hrozně nenáviděla. Nic mi neudělala, obdivovala mě, věřila mi. A já… Já ji zradila. Jednou ráno jsem ji vedla do školky, a kolem jelo auto. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělám. Strčila jsem ji pod něj. Přímo pod kola. Máma si myslela, že to byla nehoda. Mohla jsem za to já. Zmrzačila jsem vlastní sestru- je na vozíčku." dokončila a propukla v pláč. Ostatní ji objali. Byla to síla, to ano- ale každý z nich měl podobný příběh, každému z nich se stalo něco špatného.
"Jdeme domů." rozhodl Steve a chytil Argie za ruku. "Už se tím netrap. Stalo se. Co jsi udělala, nemůžeš vrátit." "Vy mě neodsuzujete?" zamrkala překvapeně. "Ne. Každý máme něco. Něco, co nás trápí, co nás svazuje." usmál se na ni Joe. "Děkuji." zašeptala a vděčně úsměv vrátila.
"Včera povídala Argie. Dnes se chci přiznat já." začal Steve, když se o den později sešli na stejném místě. "Proč jsem tady? Abych se dostal co nejdál od místa, kde jsem vyrůstal. Nemám rodiče. Zřekli se mě, když jsem byl ještě mimino.
Dětství jsem strávil v dětském domově, a nikdy bych se tam nevrátil. Nevím ani, jak to popsat. Bylo to něco nepředstavitelného. Když jsi zlobil, byl jsi bez večeře. Ale i bez oběda. A bez další večeře. Nechali tě klidně dva dny o hladu.
Nemohl jsem se hnout ani na krok bez dovolení hlavní vychovatelky- a ta mě odmítala kamkoli pustit. Ve čtrnácti jsem utíkal za holkami oknem. Vždycky jsem dostal nařezáno." Při té vzpomínce se mu tvář zkřivila do bolestné grimasy.
"No, a pak jsem našel přihlášku na tuhle vysokou. Napadlo mě, že je to moje šance, jak zmizet. A zvládl jsem zkoušky. Když jsem přišel právě za ředitelkou domova, řekla mi, že mě nepustí. Nehodlal jsem se tak lehce vzdát. Poslední noc před odjezdem jsem ji zamknul v pokoji, našel razítko, podepsal si přihlášku sám a… máte mě tu. Není to tak hrozné jako to, čím si prošla Argie, akorát… Ta ženská, co jsem ji zamknul, se tu noc přiotrávila plynem, který tam odněkud unikal. Žije, ale kdyby na to přišli, pravděpodobně by mě zavřeli. Takže se tu schovávám a… Mám strach. Velký strach. " domluvil a zhluboka se napil kávy. Konečně se někomu přiznal. Bylo to tak ulehčující.
Balthazard Shepherd si ve své malé komůrce s úsměvem zapálil doutník. Už má dvě z pěti tajemství. Ještě chvíli, a konečně začne jeho hra.
"Dobře. Znáte už dva příběhy. Můj a Joeho jsou propletené. A docela dost." začal Mike během toho, co naléval ostatním kávu do hrníčků. "Zajímavé je, že v každém příběhu máme nějaké ublížení na zdraví, všimli jste si?" zavtipkoval Joe, ale bylo vidět, že se mu vyprávět moc nechce- na druhou stranu si uvědomoval, že by bylo fér se o svůj důvod podělit. "Takže. Před rokem jsem se seznámil s Mikeovou sestrou. A… zapletli jsme se spolu, ani nevím, jak se nám to povedlo. Jeho sestra byla nejlepší kamarádka té mojí- no, bylo to tenkrát dost vtipné, fakt, ironie osudu. Pokračuj…" pobídl Mikea. "Pak se na jedné pařbě Joe opil- a moji ségru podvedl. Už jsem se naučil nemít mu to za zlé. Ona… Byla psychicky dost labilní člověk, a tenkrát to neustála. Spáchala sebevraždu." "A protože ta moje se s ní bavila, byla na mě tak naštvaná, že se od nás odstěhovala a od té doby jsem ji neviděl. Mikeova rodina nemá ráda jeho, protože si myslí, že mě seznámil s jeho sestrou, a moje rodina nemá ráda mě, protože se ségra odstěhovala a způsobil jsem smrt té Mikeovy. Chápete, ne?" zašklebil se, ale v očích se mu zaleskly slzy. Asi ho to tenkrát hodně zasáhlo, o tom nebylo pochyb.
"Pojď sem." pobídla ho Argie, a pevně ho objala. Tohle bylo snad ještě horší, než to její, nebo jí to tak alespoň připadalo. Mrtvá přítelkyně a uražená sestra, pro Mikea mrtvá sestra a znepřátelená rodina.
Když se trošku uklidnili, vyrazili na kolej- všech pět vedle sebe, ruce kolem ramen, zabírali celý chodník, lidé se za nimi pohoršeně otáčeli. Nevadilo jim to. Měli jeden druhého.
"Zbyla jsem vám já…" Nad dalším šálkem kávy, další den, znovu v pět hodin, přerušila mlčení Carlie. "U nás se stala jedna věc, no… táta šel do vězení. Omylem srazil chodce. Přežil to, ale byl to takový ten namyšlený zbohatlík, vždyť víte, takoví jsou všude. Tátu zažaloval a na tři roky ho zavřeli. Máma se zhroutila a ve finále skončila na psychiatrii, sourozence si vzala do péče babička. Nechtěla jsem babičce přitěžovat, a tak jsem šla tam, kam mě vzali- na Sherringovu. Víte… Rodiče jsem měla fakt ráda, i ségru s bráchou. Ale stalo se." Smutně pokrčila rameny.
"Teď jsme tým, víte to?" pousmála se Argie po desetiminutovém tichu, které následovalo poté, co Carlie dovyprávěla. "Táhneme za jeden provaz." "Napořád." "Ano. Víme to jen my." "Naše tajemství." "Hele, co tady dělá ta kamera?!" vyjekl najednou Steve, a ukázal do rohu místnosti.
"A sakra." zaklel Balthazar. Tohle mu nevyšlo.
"Rychle, sundejte ji a zničte!!" Když se vysokému Mikeovi podařilo dostat zařízení dolů, všichni společně jej rozdupali. "Mizera jeden, chtěl to naše vyprávění k něčemu použít, tušil, že si budeme svěřovat důležité věci!" "Už je to dobré. Nic nemá." "Najdeme ho!!" "A jak? Určitě uvedl falešné jméno." "Nemá to cenu, Joe. Kašli na to. Mu se to jednou vrátí." "Ale…" "Joe! Nikoho hledat nebudeme. Jdeme domů." "Tak dobře." rezignoval nakonec brunet, když viděl, že jsou v převaze.
Všechno jednou končí, a tak po měsících dřiny a studia přišly i letní prázdniny. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike se museli někde ubytovat. Alespoň přes ty dva měsíce.
"Pojeďme domů. Omluvit se za to, co jsme provedli. Začít znovu. Zkusme to." navrhla tiše Argie. Po hodinové diskuzi se rozhodlo- musí se problémům postavit čelem, uvidí se po prázdninách.
"Argie? Jsi to ty?" ozval se nadějeplný hlas hned, co černovláska odemkla dveře. "Ano, mami, jsem. Odpusť mi to. Prosím."
Do dveří předsíně vtrhla máma, hned za ní Charlie a nakonec i Margaret. "Margie!! Ty chodíš!!!" "Vyléčili ji. Pravidelná terapie jí pomohla."
"Argie!" zavýskla holčička a skočila sestře kolem krku. "Neví to." zašeptala máma. "Už dávno jsme ti odpustili." dodal Charlie. Dívka se znovu rozplakala- tentokrát štěstím.
"Steve Carlton! Ty máš ještě odvahu se tu ukazovat?!" zaječela ředitelka hned, co identifikovala postavu stojící mezi dveřmi. "Omlouvám se, paní ředitelko.. Je mi to moc líto." Zamumlal sklesle a na stůl položil bonboniéru s obrovským pugétem růží. "Moc mě to mrzí, prosím, odpusťte mi." "Máš alespoň 'áčka'?" pousmála se ředitelka a stiskla mu ruku. "Mám. Samá!" taky se pousmál. "V tom případě- o čem se tu teď bavíme? Gratuluji, chlapče!" Blonďákovi se radostí nahrnuly slzy do očí. Vyskočil a vychovatelku objal. Jak ji celé dětství nenáviděl, teď mu přišla úžasná. "Děkuji, děkuji mockrát." zašeptal tiše.
"Je někdo doma?" zavolal Mike hned, co odemknul dveře. "Ty žiješ!!" Máma s tátou k němu přiběhli a objali ho. "Moc jsi nám chyběl… Nechceme přijít ještě o tebe…" podíval se mu táta do očí. "Nepřijdete. Jsem moc rád, že jsem se vrátil." přiznal Mike tiše. "To my taky, synku, to my taky. Milujeme tě." zašeptala máma a přitiskla ho k sobě ještě pevněji.
"Kdo je tam?!" uslyšel Joe hlas své sestry, když zazvonil u domu rodičů. Asi už se vrátila. "Já… Joe." zavolal váhavě. "Brácho?!" Sestra otevřela dveře a s pláčem se mu vrhla kolem krku. "Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Promiň mi to. Mám tě moc ráda." vzlykala. "No no, neplač. Vždyť já tě mám taky rád." usmál se a z koutku oka si setřel slzu.
"Crrr!" Zvonek se rozdrnčel celým domem. "Už jdu!" ozval se zevnitř mužský hlas a vzápětí se ve dveřích objevil muž, kterého Carlie tak dobře znala. Její táta.
"Carlie?!" "Tati?!" Rozběhla se k němu a pevně ho objala. "Co tu děláš?" "Pustili mě dřív, žaloba byla stažena…" "Jsem tak ráda, že jsi doma!" "Víš, jak jsi chyběla mamince a dětem?" usmál se na ni. "Oni už jsou tu taky?" vydechla překvapeně. "Že váháš! Nepůjdeš se ani přivítat?" pocuchal jí vlasy a ona vběhla do domu.
Přišla noc a s ní i klid. Všech pět přátel spokojeně spalo, nic je netížilo. Byli šťastní.

Asi o tisíc kilometrů dál se pod světlem pouliční lampy krčil malý mužík s kufříkem a smlouvou v ruce. Právě k němu přicházela parta asi šestnácti-letých kluků. "Dobrý den, mohl bych vám nabídnout spolupráci na mém projektu 'Kafe v pět'? Je to zcela jednoduché…"

Ranní rosa

19. dubna 2014 v 14:30 | Little |  Témata týdne
Zaklonila hlavu a na tvář jí dopadly první kapky deště. Usmála se. Byla tady. Daleko od lidí, nikde ani noha. Byla tam, kde být měla.

Rozhlédla se okolo. Louka, květiny pomalu se zavírající a schovávající se před deštěm. Potůček, jehož doposud klidnou hladinu právě rozčeřovaly první kapky.

Zadržela dech a zaposlouchala se do ticha. Ticho přírody. Kap, kap. Někde v dálce zazpíval skřivan. Ranní rosa se ještě nestačila vypařit, a už ji zkrápěl nový déšt.

Bylo brzy ráno. Lehla si do mokré trávy a z batohu vytáhla knihu. Slabě se otřásla, zastudilo to. Stejně by tenhle pocit za nic nevyměnila.

Otevřela svazek na stránce, kterou včera skončila. Chodila sem každé ráno, pokaždé s nějakou knihou. Četbu milovala, stejně jako přírodu.

Často se jí smáli, že je na knihách závislá. O těchto jejích ranních pochůzkách nikdo nevěděl. Nevadil jí chlad, který jí pomalu prostupoval. Nevadilo jí vědomí, že bude celá mokrá. Nevadila jí samota.

Byla tu jen ona a její kniha. Ona- knihomol.

Co skrývá zeď

14. dubna 2014 v 15:42 | Little |  Jednodílné povídky
Bílá, bílá, bílá. Svoje okénko, vystřižené z papíru, jsem si položila na zeď. Co taky čekat?

Od pohledu drsná, při doteku schopná kdekoho poškrábat. Studená, bez citů. Prázdná- ale ne tak docela. Je naplněna spoustou tajemství, přání a tužeb.

Zkoušeli jste někdy rozřezat zeď? Pravděpodobně ne. A i kdybyste se o to pokusili, jste dostatečně vnímaví na to, abyste pochopili? Abyste cítili ty slzy, bolest, ale i smích a radost, které jsou v ní skryté?

Pod drsnou bílou maskou se skrývá duše. Duše bezcitná, neustále mlčící. Ale i přesto jste právě objevili toho nejlepšího posluchače na světě.

Zeď. Na dotek chladná, na pohled nezajímavá a nijaká. Tohle všechno je jen klam. Existuje přísloví- nesuď knihu podle obalu. Stejně tak bychom mohli říkat nesuď zeď podle omítky.

Koneckonců, kdo z vás si někdy zkusil popovídat se zdí?

Nejkrásnější sen

7. dubna 2014 v 13:53 | Little |  Témata týdne
Lehla si na záda a zavřela oči. Sluneční paprsky dopadaly na její tvář, sem tam se po nebi přehnal malý mráček. Bylo nádherně. Napadlo ji, jaké by to asi bylo, žít v oblacích. Mít tam své malé město, kde by byla jen ona. Nepustit dovnitř starosti, lži, násilí. Ani jiné lidi. Dobře, maminka by tam mohla. Ale otec ne. Stejně ho nikdy neviděla, tak proč to teď měnit?

Mimoděk se jí vybavili Aristofanovi Ptáci. Město v oblacích si postavili. A jak to dopadlo? Musela by si ho bránit. A to by sama nezvládla. Ale kdyby tak mohla...

Snílkov. Hlásala malá tabulka, zapíchnutá do země. Pohladila ceduli, myslíc si, že se rozplyne. Nic. Pořád tam byla. Po tváři se jí rozlil úsměv. Nevymyslela si to tedy, je to skutečné.

Vydala se na prohlídku onoho města. Moc tam toho nebylo. Malé náměstí, uprostřed něj stála studna. Stará, hluboká, jako z pohádek. Přistoupila k ní a zatáhla za lano. Z tmavé díry vyjel kyblík, naplněný bílou mlhou. "Ne, to se mi jen zdá." zašeptala. V ten okamžik mlha zmizela a kýbl se naplnil obyčejnou vodou. Nakrčila čelo. Co se to stalo?

Pokračovala dál. Jediná chaloupka, za ní les. Zastavila se přede dveřmi a chvíli váhala. Zvědavost zvítězila. Zatáhla za kliku a dveře se se slabým zavrzáním otevřely. Ani ji nepřekvapilo, že nebyly zamčené.

Vešla dovnitř a úžasem zapomněla dýchat. Police s knihami. Se stovkami knih. Tisíci knih! Přistoupila k jedné z nich a vytáhla náhodný svazek. "Alenka v Říši divů." přečetla potichu. Nahmátla další. "Hvězdy nám nepřály." Zkusila ještě jeden. Obraz Doriana Graye. Neuvěřitelné. Její nejoblíbenější knihy. Byly tu všude.

Vyběhla ven a ocitla se v lese. Všimla si malého potůčku, zurčícího nedaleko od ní. Posadila se do mokré trávy a zalovila v batohu, který měla na zádech. Vytáhla knihu. Na Větrné hůrce. Nevěděla, jak se tam vzala, ale bylo jí to jedno. Měla ji založenou na stránce, kde skončila.

Otevřela ji. Tohle ale nebyla její záložka! Byl to papírek. "Sny jsou jen natolik skutečné, nakolik jim sami věříme. Sni dál a nikdy nepřestávej věřit. Tak si Snílkov uchováš navždy. Kdykoli budeš potřebovat, bude tu pro Tebe- Tvoje město v oblacích."

Prudce sebou trhla, probrala se. Ležela na louce, kde předtím zřejmě usnula. Pomalu se stmívalo. Uvědomila si, že to byl jen sen. Měla by jít domů. Maminka bude mít starost.

Zahrabala v kapse pro mobil, ale místo něj nahmátla malý papírek. "Pamatuj- sny jsou jen natolik skutečné, nakolik jim sami věříme."

Možná to byl jen sen, ale něco z toho musela být skutečnost. Alespoň malinko. A vlastně, i kdyby ne, co se stane? Sny jsou to, co jí vždy pomůže. To, co ji každodenně zachraňuje od drsné rality. Sny jsou to, co nám všem pomáhá přežít.

Odlet

5. dubna 2014 v 14:22 | Little |  Témata týdne
Štípnul jsem se do paže. A znovu. A do třetice. Zatřepal jsem hlavou, rychle zamrkal. Nic. Článek tam pořád byl.

Natáhl jsem se po kalendáři. Jen tak, abych se ujistil, že opravdu není apríl. Opravdu by to bylo možné?

Podmínky. Tučně vytištěný nápis mě zaujal. Rozklikl jsem ho.

Pro cestu jinam musíte být dobře zdravotně uzpůsobení. Mějte na paměti, že nemáme dostatek lékařů.
Je možné zakoupit si vstupenku pouze TAM; cesta zpět není. Dobře zvažte, zda opravdu toužíte po něčem natolik novém.
Všechno, co jste dosud měli, tu necháte. Rodinu, přátele, domácí mazlíčky.
Pokud si opravdu přejete odcestovat, zde zakoupíte lístek.

Opřel jsem si hlavu o desku stolu a přemýšlel. Přátele nemám. Rodina mě zavrhla. Jsem skoro třicetiletý rozvedený chlap. Nemám děti. Co tu pořád ještě dělám, pro co žiju?

Vždycky jsem toužil po dobrodružství, jako z Verneových knížek. Teď ho mám na dosah ruky. Tak proč stále váhám?

Zvedl jsem se a klikl na "koupit." Můj let byl časován na dnešní půlnoc. Vypnul jsem počítač a sbalil si tašky.




Seděl jsem v raketě a koukal malým okýnkem ven. Ještě neodstartovala. Kolem byl shromážděný dav lidí. Společně se mnou se v malé kabince tísnilo ještě pět dalších, co zatoužili po novém. Čtyři muži, jedna žena.

"Dámo a pánové, odlétáme!" ozval se hlas z malého reproduktoru, připevněného na stěně. Uslyšeli jsme ránu, to jak se raketa odlepila od země.

Zavřel jsem oči a opřel se o okýnko. Tohle bude dlouhá cesta. Cesta do neznáma. Někam, kde můžu začít znova.

Budu žít mimo Zemi. Možná ještě budu litovat. Ale kdo nic nezkusí, nic nezažije.

Čeká mě nový život- život na Marsu.