Červen 2014

Dávám sbohem

10. června 2014 v 17:39 | Little |  Témata týdne
Milá Estell,
píšu Ti, protože si zasloužíš vědět, co mě vedlo k tomu to skončit. Udělala jsem ve svém životě už spoustu chyb. Chyb, které nikdy nenapravím. Nemůžu Ti kazit život. Stalo se tolik věcí, které nelze jen tak přejít nebo zapomenout. A je čas dát tomu všemu sbohem.

My dvě jsme toho spolu zažily hodně, a Ty to víš. Neznáme se dlouho, asi ani nevíš přesný počet dní. Já Ti to řeknu- od našeho setkání až dodnes uběhlo přesně 254 dní.

Chvilka, během které jsme toho udělaly tolik. Pamatuješ? Jak jsi mě žádala o ruku, a já se rozplakala tak, že jsem svoje "ano" byla schopná vyslovit asi až po hodině? Pamatuješ si na ten večer, když jsme se obě válely na zahradě v houpací síti, krmily se zmrzlinou a plánovaly holčičku?

Nevím, jestli Ti utkvělo v paměti tolik nepodstatných detailů jako mně, ale jsem si jistá, že nikdy nezapomeneme na den, který přišel pak. Na den číslo 253. Jely jsme do adopčního centra, protože Ty sis to miminko tak moc přála. A já bych pro Tebe udělala cokoli.

"Dobrý den." slušně jsme pozdravily v kanceláři. "Dobrý." změřila si nás ta žena pronikavým pohledem. "Co chcete?" vyštěkla pak. "Chtěly bychom si adoptovat dítě." dodala jsem si odvahy a stiskla jsem Ti ruku. "Vy dvě? Jako pár?" vyprskla. "Ano, my dvě, je to snad nějaký problém?!" odsekla jsem. Ty jsi tam stála, neschopna slova. Neměla jsem Ti to za zlé. Samotnou mě to vyvádělo z míry. "No... To tedy ano! Opravdu si myslíte, že svěřím dítě do péče homosexuálnímu páru?!" Tohle nás zarazilo obě, bylo to, jako by nám dala facku. "A proč ne..?" upřímně ses podivila. "Ještě byste ho nakazily, to určitě! Je to naprosto nepřirozené, civilizační nemoc, nemůžu dopustit, abyste svoji orientaci přenesly na miminko!" znechuceně se po nás podívala. "Ale..." zkusila jsi namítnout, ale žena se zvedla a rázným krokem přešla ke dveřím. Otevřela je a pokynula rukou. "Ven."

Hned, co jsme byly pryč, ses rozplakala. Brečela jsi celé odpoledne, celý večer, nebyla s Tebou rozumná řeč. Ale já Tě chápala, snažila se Tě utěšit. Tolik Tě to bolelo. Nakonec jsi vyčerpaná usnula.

V noci jsem hodně přemýšlela. Ty jsi strašně toužila po dítěti, dala bys za něj život. Se mnou bys ho nikdy mít nemohla; stejně tak vím, že bys mě nikdy nenechala odejít.

Proto odcházím sama, nadobro. Chci, abys měla úspěšný a nádherný život, protože Ty si ho zasloužíš jako nikdo jiný. Chci, aby ses pořád usmívala, protože Tvůj úsměv je ten nejhezčí na světě. Pro mě už není na tomto světě místo- nemám nikoho, byla jsi poslední, co mi zbyla. Odmítám Ti dál kazit život. Možná, že když se tam vrátíš sama, nechají Tě tu tvoji vysněnou holčičku adoptovat. Určitě.

Nemysli si, že bych Tě snad přestala milovat. Milovala jsem Tě, miluji Tě, a milovat Tě budu. Ještě se potkáme, ale doufám že až za spoustu, spoustu, spoustu let. Až potom, co prožiješ úžasný život, vychováš si holčičku, koupíš si pejska, toho sis taky vždycky přála (ale moje alergie Ti v tom bránila) a zemřeš ve vysokém věku.

Miluju Tě, Stell. Tak strašně, strašně moc. Promiň mi to. Je mi to líto.

S nejupřímnější láskou,

Lottie. xx


Žena odložila tužku, dopis zalepila a hodila ho do schránky se jménem "Estell a Charlotte Fosterovy." Otřela si slzy a vydrápala se na skálu, která stála hned vedle jejich domu. Bydlet na samotě v horách byl jak její sen, tak i sen její přítelkyně. Tak si ho splnily, místo svatební cesty se přestěhovaly. Teď jí skála pomohla uskutečnit její plán. "Nezapomeň na mě, Stell, prosím..." zašeptala a vykročila do prázdna.