Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

31. srpna 2014 v 13:13 | Little |  Témata týdne
Stejně jako každý jiný večer usedla pod okno, do ruky chytla hřeben a usmála se. "Alice, pojď." zavolala tiše, a za chvíli už jí její mladší sestra seděla na klíně. Alici bylo devět, zatímco jí už devatenáct- a od doby, co oba rodiče zahynuli při těžké autonehodě, a prarodiče chvíli po jejích osmnáctých narozeninách náhle zemřeli, o sestru pečovala ona- Cellie.

Měly spolu svůj rituál. Každý večer koukaly na hvězdy, a Cellie Alici rozčesávala její dlouhé vlasy. Vyprávěly si. Tedy spíše ona vyprávěla sestře. O rodičích, které Alice téměř nedostala šanci poznat. Vzpomínala na detaily, na které už dávno zapomněla, které se ztratily v temnotě nevědomosti, vždyť už se to stalo tak dávno, bylo jí dvanáct.

"Povídej mi." zaprosila sestra a upřela na ni pronikavý pohled. Modré oči měla po otci, Cellie zdědila hnědé po matce. "Tak dobře. Už jsi slyšela o tom, jak jsme přišli k Johnnymu?" Když malý mopslík uslyšel své jméno, okamžitě přiběhl. "Ne!" Alici se udivením rozšířily zorničky. Johnny tu s nimi byl téměr odjakživa, proč se nikdy nezeptala, kde ho vlastně vzali? "Tak poslouchej..." pohladila ji po vlasech a začala je pomalu pročesávat.

"Maminka s tatínkem jeli před Vánoci nakupovat dárky. Chtěli po mně, abych napsala seznam toho, co chci koupit, a zůstala doma. Mámě jsem tam tenkrát napsala svíčku, tátovi košili a tobě psa. Myslela jsem toho plyšového, však víš. Maminka dala seznam tátovi, ať jde sehnat věci pro tebe, že ona zatím nakoupí sobě, mně a jemu. A když se táta vrátil, nesl v ruce krabici. S Johnnym. Máma se samozřejmě zděsila, co to komu koupil- prohlásil, že koupil psa, přesně podle instrukcí." V tom momentě se malá Alice rozesmála. "Dovezli ho domů, a večer ti ho dali. I když mamka napřed nadávala. A jak přišel ke jménu? Když ho máma poprvé uviděla, její reakce byla: 'Kde jsi ho, Alfrede, u všech čertů vzal?' a táta odpověděl: 'Prodal mi ho nějakej Johnny.' A tak je tady, chlupáček." Skončila Cellie s povídáním a podrbala pejska za ušima.

Alice se zvedla z podlahy a lehla si do postele, na spodní část palandy. Cellie ji přikryla. "Dobrou, Cell. Mám tě ráda." "Dobrou, Alice. Já tebe taky." Daly si pusu a starší sestra vylezla nahoru. Ještě chvíli čekala, než zespoda uslyšela pravidelné oddechování, a pak zavřela oči.

Vzpomínala dál, v tom, co Alici neřekla. Den poté se rodiče vybourali. Ale to se ona nikdy nedozví. Nikdy jí neřekne, že jeli Johnnymu pro kamaráda, protože tehdy malá sestra plakala, že bude smutný. Zbytečně by si to dávala za vinu.

Tohle jsou její vzpomínky, Celliiny. Dávno už se na Alici nezlobila. Zůstaly jí jen ty zážitky, ty vzpomínky, které už byly dávno ztracené. Které už byly jen v její mysli.

Osudová

13. srpna 2014 v 15:12 | Little |  Ostatní
Osud nám náhodou propletl naše cesty,
Stalo se to naráz, asi nám přály hvězdy.
Nevím co stalo se, najednou byl jsi tady.
Jak se teď chovat mám, marné jsou všechny rady.
Vždycky jsem toužila, sbalit si velkou tašku,
Utéct a nepřijít, udělat ze dne frašku.
Pak ses tu objevil, o tomhle tripu sníval,
Řekla jsem "Půjdeme, kdo by se po nás díval?"
Tak zavři oči a pojď, se mnou do neznáma.
Tak zavři oči a pojď, nech ten svět za náma.
Všechno to násilí, tráva, chlast a hlasy.
Je to už dávno ty starý, krásný časy.
Usmál ses, přikývl, spolu jsme vyběhli ven,
Ačkoli nepřiznáš to, bylo to jak krásnej sen.
Pak jsi však najednou, odešel někam pryč,
Nikdy se nevrátil, že to prý byl jen kýč.
Neshodil jsi mě na dno, tak jak sis asi přál,
S širokým úsměvem, já kráčím klidně dál.
Jsem pyšná na sebe, dojdu až ke Slunci,
Tomu se pokloním, úplně na konci.
Tak zavřu oči a jdu, sama, do neznáma.
Tak zavřu oči a jdu, nechám svět tam s váma.
Všechno to násilí, tráva, chlast a hlasy.
Už nikdy nevrátí se, starý, krásný časy.

Poslední píseň

11. srpna 2014 v 13:37 | Little |  Témata týdne
Zpíval často a rád, nikdy se nenechal nikým zastavit. Kolikrát byl po škole kvůli vyrušování v hodinách, když ho prostě napadla nějaká písnička, kterou si okamžitě musel zanotovat. Kolikrát ho rodiče prosili, ať se chová jako jiné děti, a zpívá jen v hodinách hudební výchovy. A kolikrát jejich prosby nebyly vyslyšeny. To vše bylo zamlada. Dnes táhlo Anthonymu Sandersovi už na sedmdesát, ovšem zpívat nepřestal- stále zpíval se stejnou chutí, nadšením i pravidelností.