Prosinec 2014

Ať padá

11. prosince 2014 v 15:19 | Little |  Jednodílné povídky
Sněžilo, a sníh jako by zpomalil všechno. Čas, dopravu i chodce. Malé vločky se snášely na střechy domů, na chodníky, na stromy. Během několika málo hodin bylo všude bílo. Všechno jako by se schovalo pod studenou, lehkou přikrývku. S úsměvem se posadila na mokrou lavičku, chlad, který jí postupně prostupoval, nevnímala. Kolem procházeli lidé. Jeden za druhým, všichni nosy v šálách, čepice naražené co nejvíc do čela. V ruce kufřík, na zádech batoh, spěchali do školy či do práce. Taky by měla, ale tohle ji fascinovalo. Všichni se někam hnali, jen ona měla čas. Tolik času, kolik si jen přála.
V té atmosféře bylo cosi kouzelného. Vždyť i vzduch voněl tak nějak…jinak. Natáhla se pro rampouch, utrhla ho ze zídky; s tou největší opatrností, jako by to byla ta nejvzácnější věc na světě. Do slabé bílé vrstvičky, která se mezitím vytvořila na lavičce vedle ní, namalovala srdíčko. A další. A další. Pak se zvedla, něžně položila rampouch vedle lavičky, a rozběhla se pryč. Zřejmě do školy; to už nikdo nevěděl.
Bylo pozdní odpoledne, a parkem procházel chlapec. Rozhlížel se kolem, spíše nevnímal. Za ruku vedl malého brášku, celého od sněhu a rozesmátého. "Hele, počkej!" zatahal ho najednou malý za rukáv. Zaregistroval rampouch a obrázky. "Nemáme čas…" namítl starší z chlapců, ale to už se mu bráška vytrhl. Chytil rampouch a domaloval dva chlapce, držící se za ruce, s širokými úsměvy na tvářích. "Co tu děláš?" doběhl k němu sourozenec rozzlobeně, ale hned, co si všiml malby, se zarazil, ve tváři se mu zračilo překvapení. "Pojď už," vyzvedl si malého na záda, a společně vyrazili směrem k domovu.
Když se ráno dívka na místo vrátila, dávno už bylo všechno pokryté další vrstvou sněhu. Nevadilo jí to- byla si jistá tím, že než se bude vracet zpátky, nějaký ten obrázek tam najde; a měla pravdu.

Najdi štěstí

5. prosince 2014 v 15:49 | Little |  Témata týdne
Procházela ztichlým parkem, do vlasů jí padaly sněhové vločky. Přemýšlela. Všude kolem byla tma, nikde nikdo; i přesto cítila zvláštní pocit bezpečí. Chodila tu často, ze zásady v noci- nerada přitahovala pohledy lidí procházejících okolo, pokaždé měla pocit, jako by se jí vysmívali. Připomínalo jí to to, co už jednou zažila. Tenkrát, když jí bezdůvodně ubližovali. Když jí nedali pokoj, a jakkoli se snažila, skončilo to pokaždé stejně; jako marný pokus zapadnout. Zatřásla hlavou, jak se pokusila zahnat vzpomínky. Byla to už pěkná řádka let, ale stejně to z paměti jen tak nevymaže- na pocit osamělosti se snad ani zapomenout nedá. Často se tak cítila i teď; denně kolem sebe měla spoustu lidí, ale jako by ji nikdo neznal. Jako by nikdo netušil, kým ve skutečnosti je. Nebuď hloupá, okřikla sama sebe, alespoň se ti už nikdo nesměje. Zrychlila krok, dnešek byla jedna z posledních příležitostí si zahrát- vždyť už začal padat první sníh. Na dálku rozeznávala slabé obrysy místa, na které mířila. Ještě pár kroků, ještě kousek...
Posadila se na stoličku, rozhlédla se kolem sebe. Jediné, co slyšela, bylo tiché praskání větví, asi jak se ptáci ukládali ke spánku. Usmála se, a jemně nadzvedla dřevěné víko. Prsty opatrně přejela po klávesách, jako by z nich chtěla smést neviditelná zrnka prachu. Zavřela oči a začala hrát.
Nevěděla, co je to za skladbu. Ve skutečnosti ani neexistovala. Jeden mollový akord za druhým, černé klávesy střídaly bílé, pedál pravidelně stlačovala k zemi, a zase volně pouštěla nahoru.
Byla to skladba, kterou skládala sama. V hlavě, v srdci. Byla to její hudba. Zpod zavřených víček jí začaly kapat slzy. Plakala, protože pláč si tak dlouho upírala. Plakala, protože už nedokázala unést tu bolest, která se v ní hromadila. Plakala, protože ji nikdo neslyšel, nikdo se nemohl smát. Plakala, protože mohla.
Poslední teskný tón a konec. Něžně pohladila piano, které jí každou nocí bylo blíž a blíž, zavřela víko a zvedla se ze stoličky. "Tak ahoj na jaře." zašeptala tiše. Bylo jí jasné, že nástroj tu přes zimu nezůstane.
Pomalým krokem vyrazila k domovu. Bylo jí lépe. Nebyla schopná věřit lidem, ale našla si náhradu. To staré, nádherné piano.
Pokaždé poslouchalo, ať už hrála cokoli. A dnes to byla Píseň pro sníh. Její píseň, kterou nikdy nikdo neuslyší. Píseň, která zůstane jen mezi ní a dřevěným nástrojem. A tak je to dobře.
Nejnádhernější ze všech písní, co kdy hrála, pomyslel si starý muž, schovaný za nedalekým stromem. Chodil sem poslouchat každou noc; její hudba ho fascinovala. Nikdy si ho nevšimla, a nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby ano- asi by sem pak už nikdy nepřišla. Noc co noc ji pozoroval, působila tak...tak zranitelně. "Děvče děvče, kdo tobě pomůže?" povzdechl si tiše, a unaveně si lehl do trávy. Blíží se zima, a on nemá kam jít. Asi ji zase celou stráví v nádražní hale. Ale na jaře se vrátí; stejně jako dívka, jejíž hudba bude ještě krásnější.
S nepatrným úsměvem na rtech se ponořil do říše snů.