Září 2016

Srpenec aneb školu ještě ne, prosím

1. září 2016 v 16:08 | Little |  Jen pár myšlenek
Ráno začíná pěkně na houby. Ze snu, ve kterém sedím na vratké židličce asi sto metrů nad zemí a rozmlouvám s duševně narušeným psychologem o správném jménu pro jeho kočku, mě probudí mámin hlas. Samo o sobě by to nebylo tak špatné, byla jsem docela ráda, že mě někdo konečně dostal z té hrůzné výšky, ale...když se kouknu na budík, je sedm. Jak je to zatraceně možné? Už půl hodiny mám být vzhůru.
Jsem neskutečně otrávená. Je prvního září, dva měsíce pohádkového života jsou za mnou a přede mnou vyhlídka desetiměsíčního pekla. A navíc jsem zaspala. Může být lépe?
Ve spěchu na sebe obleču to první, co najdu, spěšně prohrábnu vlasy a přejedu zuby. Rychle se pokouším o nějaký slušný výtvor na mém rozespalém obličeji, ale když zjistím, že řasenku mám snad i v puse, jen ne tam, kde být má, vzdávám to. Však co, jdu jen do školy. Hodím přes rameno kabelku a utíkám na autobus, cestou trousím hodně hlasité nadávky. Nenávidím pondělní rána.
V momentě, kdy mi dojde, že je vlastně čvrtek, jsem naštvaná ještě víc. Sama nevím proč- možná prostě skrz to datum. Prvního září jsem neměla nikdy ráda.