Prosinec 2017

Sedmnáct

30. prosince 2017 v 14:58 | Little |  V hlavě
Byl to neuvěřitelně zvláštní rok. Tolik toho přinesl a tolik si toho zase vzal zpátky, tolikrát mě dovedl ke smíchu a tolikrát taky k slzám. Nejsem úplně ten typ na sentimentální články, ale i přesto si teď dovolím jeden napsat. Proč? Protože rok 2017 byl, nehledě na všechno špatné, snad nejlepším rokem mého života. A já nechci nikdy zapomenout.

Americano

17. prosince 2017 v 12:06 | Little |  Nedělní kafe
"Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří si hrají na to, že mají nějaký sociální život. A pak jsi tu ty. Panebože. Vždyť ty jsi pořád někde, pořád něco děláš! Měla bys to psát," prohlásila nedávno spolužačka. Pokrčím rameny. "Asi jo." Vduchu se pousměju, kdyby tak věděla. Píšu.
Jsou věci, na které člověk nechce zapomenout a věci, na které by člověk neměl zapomenout...a tak píšu. Protože na můj mozek není absolutně žádné spolehnutí.

Každý potřebujeme v životě něco, co nám bude dělat radost, něco, co nám nedovolí zbláznit se ze všeho toho stresu a povinností, pomocnou berličku, o kterou se při nejhorším vždycky opřeme. Někdo dělá hudbu, jiný kreslí, další hraje fotbal a já tancuju.
Jsou to už tři roky, co jsem se poprvé objevila na půdě jisté taneční školy, tři roky od doby, co jsem začala a nepřestala. Tři roky neuvěřitelné lásky a tanečního štěstí, tři roky, které bych nikdy nevrátila zpátky.
Letošní základní kurzy už jsou zase nenávratně pryč, nechápu, jak to každý rok tak rychle uteče. Čekat měsíc na ty pokračovací se jednomu přece jen nechce, třicet dní je dlouhá doba- a tak jsme s partou využili plesu, který ona taneční škola pořádala, a vyrazili se zase jednou pořádně pobavit.

Moccacino

14. prosince 2017 v 19:38 | Little |  Nedělní kafe
Stojím na kraji útesu, koukám dolů, kde se o nebezpečně vyhlížející skály rozbíjejí všechny ty mořské vlny. Zhluboka vdechuju mořský vzduch, zavírám oči a pokouším se uspořádat si myšlenky. Najednou ucítím tlak v zádech, několik párů rukou mě strká dál a dál. Křičím, ale najednou mi na ústech přistává cizí dlaň. Ztracím pevnou půdu pod nohama, padám dolů. Depresivní povídka? Ale kdepak, tohle období mám už dávno za sebou. Tak nějak totiž působí život maturanta.