Leden 2018

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 18:25 | Little |  Témata týdne
"Pojď ke mně..." ozve se zastřeně někdy kolem třetí ráno z druhé strany malého hotelového pokojíku. Sotva jsem položila hlavu na polštář, tělo mi pomalu začíná vypovídat službu a já se musím ujistit, že jsem správně slyšela. "Cože?"
"Pojď si lehnout za mnou..." zopakuješ prosbu. Tiše se uchechtnu. "Jsi opilej." Na to se ozve jen nespokojené zavrčení. Čekáš. "Jednou mě zabiješ..." odtuším a z posledních zbytků sil se zvedám z postele.
Vycítím tvůj spokojený úsměv, když se pode mnou prohne matrace a já si lehám těsně vedle tebe. Jak málo ti tenkrát stačilo ke štěstí. Netrvá dlouho a ucítím tvoje rty na svých. Tentokrát se úsměv pokouším zamaskovat já. Neúspěšně.

Vytrvat

21. ledna 2018 v 11:39 | Little |  V hlavě
Snažím se alespoň jednou, dvakrát do týdne vyrazit někam, kde si budu moct odpočinout, alespoň na chvíli si nepřipadat ve stresu. Když X přišel s nápadem zajít do kina na Nejtemnější hodinu, souhlasila jsem hned. Zaprvé proto, že mě historické filmy a konkrétně Churchillova doba vždycky zajímaly, zadruhé proto, že je to X. Taková nabídka se přece neodmítá.
Od filmu jsem čekala hodně, ale ve finále ještě předčil veškeré moje představy. Když jsme po necelých dvou hodinách kino opouštěli, bylo chvilku ticho. "Já asi nemám, co bych k tomu řekl." ozval se po chvíli X. Pokrčila jsem rameny; i já potřebovala alespoň deset minut na to, abych zpracovala veškeré dojmy.
Nikdy jsem nepsala filmové ani knižní recenze a dost pravděpodobně s tím ani nehodlám začínat, nikdy mě to tak úplně nebralo; u Nejtemnější hodiny akorát cítím potřebu se k tomu vyjádřit z té "lidské" stránky. Dát dohromady to, co vím a to, co jsem viděla, a urovnat si všechny myšlenky týkající se tak složité osobnosti, jakou Winston Churchill nepochybně byl.

A co je to pro tebe?

17. ledna 2018 v 17:23 | Little |  V hlavě

Sněží…A tento článek vzniká za okny jedné ošklivé školní budovy. Co taky produktivnějšího dělat? Fixa sem tam zavrže o tabuli, klávesnice ťuká a mně zbývá už jen posledních pár hodin tady. Ideál.

Večer vyrážíme s X do kina, v pátek zase s K. na večeři. "Haha, konečně máš kolem sebe muže!" prohlásila včera kamarádka pobaveně. No jo. "Na tobě si stejně každej akorát vyláme zuby," padla druhá poznámka na můj účet od jednoho z mých nejbližších.

Přemýšlela jsem nad tím, že ten kluk má vlastně pravdu. Skutečně k tělu si pouštím jen minimum exemplářů opačného pohlaví. "Jenomže proč, to tě to tak baví?" Pravidelně slýchávám tuto otázku. Nebaví. Jen už jsem se taky párkrát spálila a mám důležitější věci na práci.

Prosím

10. ledna 2018 v 17:38 | Little |  V hlavě
Poslouchám to kolem sebe často, dokonce i od jednoho z rodičů. "Nerozumím politice." "Nebaví mě to, stejně to jsou jen lži." "Proč bych chodila k volbám?"
Dlouho, dlouho jsem zvažovala, jestli se k volebnímu, poněkud kontroverznímu tématu vyjádřit. Ale kdybych to neudělala, moje svědomí mi neodpustí. Nikdy.

Sama jsem se o politiku začala více zajímat přibližně před rokem, dvěma. Nejsem si jistá, kdy přesně nastal ten zlom; možná s uvědoměním, že dospělost se blíží, a že za chvilku bude i v mých rukou modrá obálka a možnost něco třeba jen nepatrně změnit.
"Proč to tak hrotíš?" zeptal se mě nedávno mladší bratr, když jsem se u stolu probírala všemi těmi devíti lístky a třídila, co poletí hned a co až za chvíli. Hrotím? Zarazilo mě to. Nemyslím si, že pečlivost při výběru kandidáta je nějak přehnaná; chci mít stoprocentní jistotu, že si stojím za tím, komu jsem lístek hodila; a že si jednou sama před sebou budu schopná obhájit, proč jsem to udělala právě tak a ne jinak.
"Co můžu změnit, vždyť jsem to jen já. Ostatní budou pro něco jiného." argumentují mi často nejen vrstevníci, a mně se otevírá kudla v kapse. Oceán je tvořený každou malou kapičkou. A volby jsou setsakra důležité.

Maturantská tragikomedie

8. ledna 2018 v 18:10 | Little |  V hlavě
Troufám si tvrdit, že po tomto světě chodí jen maličko lidí, které by úplně minul onen známý vánoční slaďák Láska nebeská. Taky se hned pro začátek přiznám, že je to jeden z mých nejmilejších filmů. Nicméně nebojte, nehodlám tady dneska rozebírat romantické komedie; důvod, proč jej zmiňuju, je naprosto odlišný.
Víte, jak je film členěný do různých časových úseků a postupně se přibližuje k Vánocům? Pět týdnů do Vánoc, čtyři týdny, tři...tak přesně tímto způsobem teď měříme čas i my, na jednom obyčejném bilingvním gymplu na Moravě. Vánoce už jsou dávno za námi, ale na dveře klepe něco jiného. Zbývá nám už jen sedm týdnů do maturitního plesu.

Mně

7. ledna 2018 v 13:47 | Little |  Témata týdne
Sliby od druhých už mě k smrti nudí. Některé časem přestanou být aktuální, některé ztratí svoji cenu a na většinu z nich se prostě jenom zapomene. Je to pořád dokola.
"Slibuju." ozve se občas, ale po těch letech už jsem přestala věřit. Motáme se v kruhu povinností, vztahů a falešných slibů, z něhož není cesty ven.
Okolí mi slibuje pořád něco, slibuje a přísahá. Jako by snad nechápali, že už to pro mě nic neznamená, že tím svému slovu váhu nepřidají.
Je to ale už dávno, co jsem slíbila něco sama sobě (pokud jsem to vůbec kdy udělala). Možná je na čase se k tomu konečně vrátit, zaměřit se na sebe a dát si slovo, ale ne takové jako slova ostatních. Dát si slovo, které budu skutečně schopná dodržet. Kvůli sobě.

Všechny ty věci

3. ledna 2018 v 17:38 | Little |  V hlavě
Nemůžu spát, už asi měsíc. Těžko říct, co je na vině. Nejdřív jsem si myslela, že stres ze školy, prázdniny ale mému spánku nikterak nepomohly. Zkoušela jsem vypínat veškerou elektroniku, běhat, abych si dala důvod k únavě, přestěhovat postel. Zkoušela jsem snad všechno, abych se zbavila nekonečných proudů myšlenek, dlouhých nocí a příšerného převalování. Nic, nic, nic. Hodiny usínání a když se to konečně povede, několikrát za noc probuzení s absolutním děsem, jelikož moje hlava se nově stala expertem na horory. Nevím, co mám dělat. Ale to jsem vlastně asi nevěděla nikdy.

Včera, po prvním letošním obědě s Em v tomto roce, jsem byla u X. Viděli jsme se snad po letech. Ne, dobře, to přeháním, ale když nepočítám náhodná setkání u tramvaje nebo na ulici, potkali jsme se naposledy někdy v říjnu. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi chyběl. Povídali jsme si hodiny, jen tak o ničem a o všem. O škole, společných kamarádech, minulosti a florbalu. Tak moc jsem tohle potřebovala a tak moc jsem si přála nikam nemuset, zůstat prostě napořád v tom útulném, nenápadném bytečku a zastavit čas.