Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 18:25 | Little |  Témata týdne
"Pojď ke mně..." ozve se zastřeně někdy kolem třetí ráno z druhé strany malého hotelového pokojíku. Sotva jsem položila hlavu na polštář, tělo mi pomalu začíná vypovídat službu a já se musím ujistit, že jsem správně slyšela. "Cože?"
"Pojď si lehnout za mnou..." zopakuješ prosbu. Tiše se uchechtnu. "Jsi opilej." Na to se ozve jen nespokojené zavrčení. Čekáš. "Jednou mě zabiješ..." odtuším a z posledních zbytků sil se zvedám z postele.
Vycítím tvůj spokojený úsměv, když se pode mnou prohne matrace a já si lehám těsně vedle tebe. Jak málo ti tenkrát stačilo ke štěstí. Netrvá dlouho a ucítím tvoje rty na svých. Tentokrát se úsměv pokouším zamaskovat já. Neúspěšně.

Sundávám ti tričko a cítím, jak se natahuješ po mém. Za chvilku obě leží zmačkaná na podlaze. Po pár minutách vycítím zaváhání. "Copak?" zašeptám a nepatrně se odtáhnu. "Nenecháme to na příště? Jak se vrátíš z dovolené, budu mít prázdnej barák..." navrhneš a já se s tebou nehodlám přít. Zavrtám se pod peřinu, opřu se ti o rameno a zavřu oči. Trvá asi půl hodiny, než začneš pravidelně oddechovat a konečně spíš. Napadne mě, že jestli chci být zítra co k čemu, měla bych to zkusit taky. A co když už žádné příště nebude, proletí mi hlavou; a pak už je jen tma.

Když mi do tváře zasvítí první sluneční paprsky, tiše zakňučím a přetočím se na druhý bok. Náhlý prostor kolem mě mě zarazí, tolik místa tu v noci nebylo. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe; najdu tě spát na druhé straně místnosti, v posteli, která byla dřív moje. Můj prudký pohyb tě probudí. "Tak by se ani jeden z nás nevyspal..." zamumláš omluvně, než znovu zavřeš oči. Ještě chvilku sedím ve tvé posteli, pozoruju tě a přemýšlím.
Potichu obleču bundu, do rukou beru běžecké boty a vycházím na chodbu. Něco uvnitř mě to vědělo už tenkrát; byl to začátek konce.

Později odpoledne se ocitáme opět sami dva. "To co se stalo včera v noci, víš...byla to chyba." oznámíš mi, naprosto bez emocí. Koneckonců, to byla vždycky tvoje doména. "Tak tohle si myslíš?"
Následná diskuze se ukáže jako absolutně zbytečná; necháváš mě zklamanou, poníženou a samotnou odejít. Když si následně dávám v nedaleké putyce už asi třetího panáka s nějakým místním štamgastem, jehož láskou je údajně chov ovcí a "Slečno, pořiďte si radši jedno jehně, s tím to bude jednodušší," vybaví se mi ještě jedna podobná vzpomínka.

Byla jsem ještě malá holka. Tak důvěřivá. Po noci strávené v cizím bytě s ne tak úplně cizím (a pekelně vychytralým) mužem si zavazuju boty a sahám po klice. "Počkej!" ozve se z kuchyně, než uslyším spěchající kroky. "Něco sis zapomněla."
Dostávám pusu; měla jsem to vědět už tenkrát, jenže jak. Byla jsem tak mladá a tak naivní, trvalo dlouho, než mi to došlo. Byla to pusa na rozloučenou.

"Čeho se bojíš?" Vlastně přesně tohoto. Že až zase někdy dostanu pusu, bude na rozloučenou. A že žádné příště neexistuje. A že nehledě na to, že umím vařit a nehledě na to, jak skvělá jsem parťačka, je to pořád málo. A že nikdy nebudu to pomyslné "dost." Dost hezká, dost zábavná a dost ta, co by za to stála.
A taky toho, že až se jednou na ulici mineme, nebudeme už nic než cizinci. Cizinci, co na sebe párkrát pomyslí. A co už záleží na tom, jestli je to pákrát za týden, měsíc nebo rok.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 24. ledna 2018 v 18:56 | Reagovat

I takové bývají někdy rána...

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 24. ledna 2018 v 19:34 | Reagovat

Je to pěkně napsané. Takový melancholický klidný příběh.

3 Rosie. Rosie. | Web | 24. ledna 2018 v 19:52 | Reagovat

Moc hezky a moc smutně napsané, bohužel se teď vidím v každé takové podobné situaci, i když je ta moje jiná.. Vystihuje mě ta část, že se bojím, že se jednoho dne potkáme na ulici jako dva naprostí cizinci.. :(

4 Rosie. Rosie. | Web | 24. ledna 2018 v 20:07 | Reagovat

Je tady až příliš "co když", už několikrát se se mnou rozešel, byť jen na 10 minut nebo na hodinu, několikrát z jeho strany zazněla slova po dobu vztahu - "tak už to mezi námi asi nemá cenu", pokaždé když přišlo něco těžšího, nebo nějaká velká hádka.. Nejsem si jistá, jestli bych dokázala žít celý život v takové nejistotě.. Co když .. Sám o sobě tvrdí, že když je pro něj něco těžké, tak utíká, ví to o sobě.. a poslední dobou jsme nebyli spolu šťastný ani jeden, i když teď bez sebe nejsme o nic šťastnější.. Zkoušeli jsme to než padl definitivní konec a jen jsme spolu seděli vedle sebe a nevěděli co si říct, takhle jsme strávili hodinu a pak navrhl abych jela domů.. už nevíme jak se vrátit, asi někdy jen mít rád nestačí :( nakonec byly jsme jeden pro druhého první - první vztah, první láska a bylo to nejkrásnější období v mém životě, ale asi už to necháme tak jak to je, minimálně teď oba chceme čas o samotě na srovnání si myšlenek.. i když je to pitomost, protože buď spolu dva jsou nebo nejsou a my už dlouho spíš nebyly než byly...

5 Rosie. Rosie. | Web | 24. ledna 2018 v 20:07 | Reagovat

[4]: Ehh, promiň, asi jsem se trochu moc rozjela. Navíc tebe to ani nemusí vlastně zajímat.. to je ta moje "ventilace myšlenek" - neumím to moc ovládat.. :D

6 Rosie. Rosie. | Web | 24. ledna 2018 v 20:15 | Reagovat

V to tak nějak doufám taky, že si zůstaneme jako krásná vzpomínka a budeme zase za čas šťastnější..
Nejradši bych se za ním rozběhla a nepustila ho, ale tyhle myšlenky na ty jeho útěky mě drží zpátky a asi mě nepustí..

7 padesatka padesatka | E-mail | Web | 24. ledna 2018 v 21:08 | Reagovat

Dneska smutný.

8 Svart Sol Svart Sol | Web | 24. ledna 2018 v 21:26 | Reagovat

Jo štěstí je jen iluze

9 Baryn Baryn | Web | 24. ledna 2018 v 21:32 | Reagovat

Mě děsí, jak smířeně je to napsané. Jako kdyby stařena, co už vše zažila vším si prošla, vyprávěla o svých zklamáních, na která nakonec vzpomíná s tou myšlenkou, že jhe to tak dobře, protože ji to někam posunulo. A přesto ji to stále bolí. Krásně napsané. A ten strach chápu, já se toho tedy aspoň bojím.

10 stuprum stuprum | Web | 24. ledna 2018 v 22:39 | Reagovat

Já bych tě pořád šťouchal! :)

11 archerygames archerygames | E-mail | Web | 25. ledna 2018 v 12:05 | Reagovat

This is highly appreciate article. Thanks u so much

12 Jeife Jeife | E-mail | Web | 25. ledna 2018 v 14:55 | Reagovat

Nezbyva, nez zit dneskem. Uzivat si kazdy polibek, i kdyby to mel byt ten posledni :)

13 maybepsycho maybepsycho | Web | 26. ledna 2018 v 23:45 | Reagovat

Musím uznat, že tvůj styl psaní je parádní, i když se jedná o pochmurný děj. :) Člověk by se měl snažit nepříliš se zabývat minulostí (ode mě to opravdu sedí haha), nebo vzpomínat v dobrém zřejmě (ale stejně to někdy opět bolí).
Někdy se můžeš snažit dělat téměř maximum a není to dost, každý hledáme něco/někoho jiného, během života měníme, co vlastně od druhého chceme a jindy city z ničeho nic náhle zmizí. Jsme složité bytosti, je to dar i naše zkáza.
V nějakém příchozím zítřku třeba přijde polibek znamenající začátek něčeho hezkého, kdoví. :) :*

14 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 5. února 2018 v 21:51 | Reagovat

Zajimave rano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama