Ještě jednou

8. února 2018 v 18:11 | Little |  Témata týdne
Před odjezdem na hory jsme se dostali do kontaktu se Sedmičkou, tak nějak omylem. Jen mě zajímalo, jak zvládá vysokou. Tak dlouho jsem o něm neslyšela. Pustili jsme se do poměrně rozsáhlé internetové debaty o všem. O školách, práci a životě. "Nezvládám to. Na anglický zápočet mi zbývá poslední pokus." přiznává po chvíli. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zloby. "Jsi blbec." oznámím mu. "Kdybys překonal pánskou ješitnost a napsal, mohls to mít už na první." Nakonec se domluvíme, že se ozve.
Silně pochybuju, že to bude dřív než v pondělí odpoledne, a to už je na moje plánování pozdě- v neděli mu proto píšu sama. "Tak teda zítra?"
Konverzace se rozjede i do jiných směrů. Jak rád bych s tebou zas někam jel, bylo to tak super. Nejen ta noc, to si nemysli, celý ten výlet jsem si moc užil. Aha; haha. Pořád mám v sobě jakousi zábranu, rezervovanost. Na to sis měl, můj drahý, vzpomenout dřív.
Usínám se zvláštním pocitem v duši- je to půlrok, co jsme spolu pořádně nemluvili. Čtvrtrok, co jsme se neviděli. Umíme ještě vůbec komunikovat?

Jsme domluvení krátce před půl čtvrtou, klasicky nestíhá, ale já tentokrát taky ne; jsou věci, které se nemění. "Ahoj," obejmeme se na uvítanou. Je zvláštní znova cítit to sevření, tu vůni, všechno je tak důvěrně známé. Kdybych řekla, že se mi nestýskalo, lhala bych. O chvilku později mi ale dochází, že to měl stejně; zmocní se mě zvláštní pocit zadostiučinění.

Po chvilce povídání nekompromisně otevírám učebnici angličtiny. "Tak, co neumíš?" "Neblbni, mně se nechce učit. Primárně jsem tě chtěl jen vidět." Skoro mě přemluví, abych knihu zase zavřela, ale pak se vzpamatuju. "Děláš zkoušku. Tak makej."
Asi hodinu společného času strávíme nad anglickou gramatikou, pak se ale rozhodne vzít věci do vlastních rukou. Zaklapává učebnici, obléká bundu a zvedá se. "Jdeme jíst." "A angličtina?" snažím se oponovat. "Té už pro dnešek stačilo." Chvilku zvažuju veškeré možnosti, když si uvědomím, že stejně umírám hlady. Ještě malé zaváhání, než ho napodobím. Pobaveně se zasměje; tuhle bitvu vyhrál.

Sedíme nad jídlem a mluvíme tak jako tenkrát, když jsme ještě byli oba normální. O společných známých, o našich sportech. O rodičích, radostech a trápeních. Těch několik měsíců se zdá být tak dlouhých, tolik se toho stalo.
"Nechceš se přidat na trénink? Stejně bys měla někdy zajít na nějaký zápas, už je to dávno." zakončuje náš rozhovor plný smíchu, sarkasmu a hloupých vtipů. "Je…" souhlasím a najednou mě napadne, jak moc mi tenkrát vzal. Nejen sebe, ale i sport, který mě naučil milovat. Naše společné kamarády, které už nebylo kde vídat. Místa, na která jsme kdysi chodívali. Bylo toho tolik.

"Nějak to udělám s časem a uvidíme se." prohlásí rozhodně a já jsem si poprvé za ty roky jistá, že mluví pravdu. Jeden druhému jsme sebrali kus světa, a dlouhodobě takhle žít nejde.
"Děkuju, že ses pro mě vrátil." zašeptám na odchodu. "Děkuju, žes mě nikdy nenechala jít."

…a ten anglický zápočet? Na třetí pokus hotový.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zugundaprostekunda zugundaprostekunda | Web | 9. února 2018 v 11:21 | Reagovat

Trapný

2 stuprum stuprum | Web | 12. února 2018 v 13:17 | Reagovat

A teď si to užíváte v plné parádě v hotelu? :)

3 Little Little | Web | 14. února 2018 v 16:59 | Reagovat

[2]: Haha, kéžby, takové ideály se v životě nedějou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama