Červen 2018

Zavaž mi střevíček!

9. června 2018 v 19:46 | Little |  V hlavě
Řekneme si to narovinu, jsem líná dělat jakoukoli pořádnou práci. Líná, líná, líná. Chtěla bych nějak chytře investovat svůj čas, získávat nové přátele, zkušenosti a možná i nějaké ty peníze, ale abych se šla pařit na pole mezi řádky česneku nebo nosit krabice v obchoďácích...no, to spíš ne. Myslím, že i to je jeden z hlavních důvodů, proč pracuju s dětmi.
Z každé takové brigády se vracím psychicky i fyzicky utahaná, hladová a plná emocí; sem tam je to zoufalství, sem tam štěstí, sem tam obyčejný vztek.
Sobotní večer se blíží, zničená padám do postele po šestihodinové akci u nás ve vesnici. Mým unaveným mozkem běhá jedna myšlenka za druhou a oba, já i můj mozek, se ještě stále snažíme vstřebat ten šok; emoci, kterou si odnášíme z dnešního dne. Snažíme se, seč můžeme, ale i přesto ještě nějakou dobu potrvá, než se s tímto faktem vyrovnáme. Nerozumím a nechápu, moje hlava taktéž ne. Jak je zatraceně možné, že si děti neumí zavazovat tkaničky?!

Po bouři

4. června 2018 v 19:30 | Little |  V hlavě
A je to tady. Chvilka, na kterou jsme všichni tak dlouho čekali. Šest let je pryč, je čas jít dál, čas se posunout. Čas odpustit a jednou se třeba s klidem a láskou v duši vrátit na místo, které bylo kdysi takovým utrpením. Je to tady. Čas zapomenout na všechny ty hrůzy, nechat si v hlavě jen to dobré a vzpomínat s nostalgickým úsměvem na tváři. Je to tady. Konečně můžu s hrdostí zamávat střední škole a cítit tu neuvěřitelnou úlevu. Zvládla jsem to.

Hodně jsem v posledních týdnech přemýšlela, na to má jeden koneckonců hromadu příležitostí, zvlášť pak u příprav na maturitu. Přemýšlela jsem nad tím paradoxem, jak snadno se mi píšou články, když jsem smutná; ale kdo zachytí ty chvilky štěstí? Ty momenty, na které chceme jednou vzpomínat? A tak jsem zase tady. S maturitou, hrdostí a spokojeným úsměvem na tváři. Všechno je tak, jak být mělo.