Zavaž mi střevíček!

9. června 2018 v 19:46 | Little |  V hlavě
Řekneme si to narovinu, jsem líná dělat jakoukoli pořádnou práci. Líná, líná, líná. Chtěla bych nějak chytře investovat svůj čas, získávat nové přátele, zkušenosti a možná i nějaké ty peníze, ale abych se šla pařit na pole mezi řádky česneku nebo nosit krabice v obchoďácích...no, to spíš ne. Myslím, že i to je jeden z hlavních důvodů, proč pracuju s dětmi.
Z každé takové brigády se vracím psychicky i fyzicky utahaná, hladová a plná emocí; sem tam je to zoufalství, sem tam štěstí, sem tam obyčejný vztek.
Sobotní večer se blíží, zničená padám do postele po šestihodinové akci u nás ve vesnici. Mým unaveným mozkem běhá jedna myšlenka za druhou a oba, já i můj mozek, se ještě stále snažíme vstřebat ten šok; emoci, kterou si odnášíme z dnešního dne. Snažíme se, seč můžeme, ale i přesto ještě nějakou dobu potrvá, než se s tímto faktem vyrovnáme. Nerozumím a nechápu, moje hlava taktéž ne. Jak je zatraceně možné, že si děti neumí zavazovat tkaničky?!

Krátce před obědem na mě zvoní kamarád. V kostýmu čaroděje a se psem, který je stejně velký jako náš plot, ho pouštím dovnitř. Při pohledu na to obrovské černé psisko se neubráním vzpomínce na Sedmičku. "Buď budeš jednou bydlet se mnou, nebo si pořídíš dogu," oznámil mi kdysi. Prý nebude tolerovat nic, co velikostí přesahuje zlatého retrívra, achjo. Škoda.
Nasazuju si na hlavu korunku, po chvilkách příprav společně vyrážíme ven. Dnes je přece Pohádkový les, a každý máme svou roli.
O pár stovek metrů dál, schovaného mezi stromy, potkávám dalšího kamaráda. Ten bude dnes pracovat společně se mnou, protože každá princezna přece potřebuje svého prince.
Naše stanoviště se nám nezdá těžké; máme navlečených několik desítek provázků a děti mají za úkol je zavazovat, přesně jako tkaničky. "Dneska by to mohlo být rychlé," odhaduje Luky a já s úsměvem přikyvuju. Kdybychom jen tušili, jak moc se pleteme...

"Ahoj broučku, umíš zavázat tkaničku?" Odbila dvanáctá a naše čtyři hodiny práce právě začínají. "Ne? To nevadí, pojď, zavážeme to spolu." Nějak podobně se odehrává celá první hodina. Energie je hodně, dětí málo, o nic nejde.
"Haha, věřila bys, že ty děti to fakt neumí vázat?" obrací se na mě Luky. "No co, tohle byli malošci," zastávám se jich. "Ségra to v pěti umí," odvětí ještě, než se k nám nahrne další zástup lidí.

Druhou hodinu mě optimismus začíná nepatrně opouštět. "Neumíš zavázat tkaničku? Nevadí, maminka ti pomůže." Rozpačitý úsměv ze strany rodiče a přiznání: "Maminka to taky neumí, radši tatínek." Mám co dělat, abych nezůstala zírat s otevřenou pusou. Pohlédnu na Lukáše a kopnutím mu připomenu, aby zavřel i tu svoji. Panebože, co se to tu právě teď stalo?! Vyměňujeme si šokovaně-pobavené pohledy a když rodinka odejde, dlouhou chvilku se nezmůžeme ani na slovo.

Třetí hodina je nekonečná. "Víte, Eliášek neumí zavázat kaničku, ale umí spoustu jiných věcí!" oznamuje nám hrdě jedna z maminek. "To je určitě dobře," věnujeme jí křečovité úsměvy. "Umí zapnout počítač a hrát hry na tabletu," pokračuje a nám úsměvy tuhnou ještě víc. "To je určitě dobře..." zopakuje tiše Lukáš, já nejsem schopná reakce. "Asi se zabiju," oznámí mi kolega, když se stanoviště na chvíli vyprázdní. S tichým zaúpěním se svalím do mechu. "Jo, já taky. A pak že princezny maj' jednoduchej život."

Čtvrtou hodinu se snažíme jen přežít. "Jak poznáme, že jde poslední?" "Veronika říkala, že bude mít červenou mapu, ostatní mají bílou, hledej cokoli červeného." "Tam je červené dítě. Může to být znamení?"
Minuty ubíhají, děti se u nás střídají, s tkaničkami bojují (až na výjimky) všechny stejně. "Tatínek ti určitě pomůže to zavázat," utěšuju jednoho skoro plačícího chlapečka, načež se tatínek chopí tkaniček a bez jediného slova je rychle sváže k sobě. "To by bylo, teď razítko a jdeme dál, Matyáši!" štěkne po synovi. Fuj, ať žijí rodinná odpoledne.
"Já už prostě nemůžu! Mám hlad!" kňučí Lukáš a moje pocity nejsou jiné. "Kolik dětí myslíš, že nám tady tu tkaničku dneska zavázalo?" zeptám se. "Počítal jsem je. Patnáct." "Z dvou set třiceti?!"

S úlevou zaslechneme zvuk blížícího se traktoru, sbírá stanoviště a značí konec. "Kde je červená mapa, chlapi?" ptáme se řidičů, vždyť jsme přece žádnou nepotkali. "Ve vozíku, haha, zapomněli jsme na ni!" smějí se, už máme po šichtě.
Sedíme s Lukášem na hřišti, posloucháme dětské písničky vyřvávající z reproduktorů a spokojeně se ládujeme klobásou. "Nějaké moudro na závěr dne?" usměje se na mě. "Nech mě uvažovat," odtuším. "Co třeba 'Naučte své dítě zavazovat tkaničky, rodiče'?" navrhne. Vyčerpaně přikývnu. "Jo, to je přesně ono."

Takže vážení a milí rodičové. Uvědomuju si, že máte spoustu práce a že si myslíte, že pro svá dítka děláte to nejlepší. Uvědomuju si, že vám přijde v pořádku, že vaše tříleté dítě ovládá mobilní telefon lépe než vy a uvědomuju si, že je dnes už jiná doba.
Zkuste si i vy uvědomit, že otázku "A suchý zip nemáte?" lze pokládat za vtip pouze jednou, ne, když vám ji za odpoledne zopakuje dvě stě patnáct rodičů. A zkuste si i vy uvědomit, že jsou věci, praktické věci, které budou děti v životě potřebovat. A že to, že je dítě dispraktik, neznamená nic než to, že je kopyto; a to já jsem taky. Tkaničky jsem vázala ve čtyřech letech; zkuste si uvědomit, že sedmileté děti a boty na suchý zip skutečně není to pravé ořechové.
Vážení rodičové, zkuste si uvědomit, co jsou pro vaše potomky skutečně potřebné věci do reálného života; a pak je ty věci naučte. Děkuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama