Jednodílné povídky

Ať padá

11. prosince 2014 v 15:19 | Little
Sněžilo, a sníh jako by zpomalil všechno. Čas, dopravu i chodce. Malé vločky se snášely na střechy domů, na chodníky, na stromy. Během několika málo hodin bylo všude bílo. Všechno jako by se schovalo pod studenou, lehkou přikrývku. S úsměvem se posadila na mokrou lavičku, chlad, který jí postupně prostupoval, nevnímala. Kolem procházeli lidé. Jeden za druhým, všichni nosy v šálách, čepice naražené co nejvíc do čela. V ruce kufřík, na zádech batoh, spěchali do školy či do práce. Taky by měla, ale tohle ji fascinovalo. Všichni se někam hnali, jen ona měla čas. Tolik času, kolik si jen přála.
V té atmosféře bylo cosi kouzelného. Vždyť i vzduch voněl tak nějak…jinak. Natáhla se pro rampouch, utrhla ho ze zídky; s tou největší opatrností, jako by to byla ta nejvzácnější věc na světě. Do slabé bílé vrstvičky, která se mezitím vytvořila na lavičce vedle ní, namalovala srdíčko. A další. A další. Pak se zvedla, něžně položila rampouch vedle lavičky, a rozběhla se pryč. Zřejmě do školy; to už nikdo nevěděl.
Bylo pozdní odpoledne, a parkem procházel chlapec. Rozhlížel se kolem, spíše nevnímal. Za ruku vedl malého brášku, celého od sněhu a rozesmátého. "Hele, počkej!" zatahal ho najednou malý za rukáv. Zaregistroval rampouch a obrázky. "Nemáme čas…" namítl starší z chlapců, ale to už se mu bráška vytrhl. Chytil rampouch a domaloval dva chlapce, držící se za ruce, s širokými úsměvy na tvářích. "Co tu děláš?" doběhl k němu sourozenec rozzlobeně, ale hned, co si všiml malby, se zarazil, ve tváři se mu zračilo překvapení. "Pojď už," vyzvedl si malého na záda, a společně vyrazili směrem k domovu.
Když se ráno dívka na místo vrátila, dávno už bylo všechno pokryté další vrstvou sněhu. Nevadilo jí to- byla si jistá tím, že než se bude vracet zpátky, nějaký ten obrázek tam najde; a měla pravdu.

Kafe v pět

22. dubna 2014 v 20:24 | Little


Bylo krátce před třetí hodinou ranní, když se z nočního klubu za hlasitého smíchu vyhrnula parta mladých lidí. Bylo jich pět, tři chlapci a dvě dívky. Navzájem se podpírali a poměrně křivým krokem vyráželi ke kolejím. Neznali se dlouho, vlastně se poprvé potkali dnes ráno- a tohle pro ně bylo něco jako seznamovací večírek.
Byli naprosto odlišní, ale i přesto zjistili, že si výborně rozumí. Naštěstí. Dostat se do jednoho bytu s někým, koho nemůžete ani vystát, by asi nebyl ten nejlepší začátek školního roku. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike.
"Carlie, jsem hrozně rád, že jsem tě mohl poznat." zablekotal Steve a rozesmál se. Vzápětí ho ale veselí přešlo, když se jak dlouhý, tak široký natáhl na chodník. Teď se pro změnu bavila parta. "Jistě, jistě. Jsi tak šťastný, že jsme se poznali, až z toho padáš na kolena. Naprosto tě chápu." pronesla s vážnou tváří sympatická brunetka. "Ale no tak, neříkejte, že vy jste nikdy nezakopli!" vztekal se mladík, jehož ego bylo právě poníženo. "Vždyť se nic nestalo." pokrčila rameny Argie a podala mu ruku, aby se zvedl. Byla z nich nejméně opilá a nejvíce si vědomá toho, že to, co tu teď předvádí, je rušení nočního klidu. "Jdeme."
Po půlhodině cesty konečně spatřili světla, vycházející z bytů některých studentů, co dlouho do noci koukali do knih a poctivě se učili. To rozhodně nebyl případ těchto pěti. "Asi jsme to přepískli. Ráno nevstaneme." podotkl Mike, na čerstvém vzduchu relativně vystřízlivěl. "Budeme to muset zvládnout." odsekla Argie. "Chtěli jsme se bavit, a za to se platí."
"Neruším, mládeži?" ozval se ze tmy něčí hlas. Leknutím nadskočili. "Omlouvám se, omlouvám. Nechtěl jsem vás vylekat." Pod slabým světlem pouliční lampy se vynořil asi čtyřicetiletý muž. "Čekám tu na studenty, koneckonců, kdy jich potkám víc, než někdy nad ránem?" vycenil zuby v grimase, která zřejmě měla připomínat úsměv. "Co po nás chcete?" dodal si odvahy Joe. "Abych se představil. Jmenuji se Balthazar Shepherd a brzy mi v tomto městě bude patřit jedna z kaváren. Upřímně, nejsem žádný kávový expert. Jen potřebuji práci." rozpačitě si popotáhl kravatu. "Rád bych otestoval, jak mé nápoje budou chutnat obyčejným lidem, mým možným budoucím zákazníkům. Mám pro vás nabídku. Dnes je neděle. Od zítřka až do pátku budete chodit na tohle místo…" podal Carlie papírek s adresou. "… vždy v pět hodin. Budete tam sami, na stole vás bude čekat hrnek kafe- každého z vás. V pátek se tam potkáme- a vy mi řeknete, zda vám chutnalo, nebo ne. Nebojte se upřímnosti, ta je pro mne velmi důležitá. Budeme tomu říkat projekt 'Kafe o páté.' Co vy na to, berete?" "Ano!!" zaznělo pětihlasně.
Proč by taky ne? Muž vypadal seriózně, v obleku a s kufříkem, navíc pět dní kafe zadarmo, to není špatné… "Budu tady potřebovat váš podpis, že souhlasíte…" Z kufříku vytáhl papír a propisku. Jeden po druhém to podepsali.
"Tak zítra, hlavně nezapomeňte! Těším se na spolupráci s vámi!" Ještě jeden rádoby úsměv, a pak se ztratil ve tmě. Tak rychle jako se objevil, tak i zmizel- ovšem ne tak docela.
Stoupnul si kousek dál od skupinky, aby měl jistotu, že už ho neuvidí, a chvíli poslouchal. "Bude to super." promluvila Argie. "Je to skvělý nápad." souhlasil Joe. "Nemůžu se dočkat."
Parta přátel, už zcela vystřízlivělá, se do sebe zavěsila, a s tichým smíchem vyrazili ke kolejím. Muž, doposud se skrývající, si zamnul ruce a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Konečně je dostal. Někoho, z koho by vytáhnul dojemné historky, které by pak pouštěl na pásce zákazníkům. A dokonce jich má pět.
"Crrr!" V malém bytě se rozdrnčel budík a pět rozcuchaných, polospících lidí se posadilo na postelích. "To už je ráno?" zaúpěl Steve a odkopnul peřinu. Skulil se na zem a vzápětí se ozvalo zakňučení. "Au, Steve, ty nemehlo! Tady jsem já! Zapomněl jsi, že pořád ještě nemám postel?" "Promiň, Mikeu, to jsem nechtěl." zamumlal blonďák a nemotorně se vyškrábal na nohy. "Vstáváme, bando." S těmito slovy odtáhl žaluzie a po chvíli už všichni opouštěli byt- s kruhy pod očima, unavení, nenaučení, ale veselí. Čeká je náročný den, ale včerejšek si užili.




Hodiny na nedalekém kostele odbíjely pět a oni s očekáváním vcházeli do budovy, stojící nedaleko za městem. Překvapilo je, jak vypadala. Zvenku akorát tak na spadnutí, zdi rozbořené, omítka sedřená, ani sprejerům se nevyhnula. O to útulnější byla zevnitř. Černá pohovka, tři stejně zbarvená křesla, a mahagonový stolek, na němž stála konvice a pět hrníčků, po okraj naplněných.
"Já chci pohovku!" vyjekla Carlie a se širokým úsměvem se na ní rozvalila. "Zpomal, kámo. Budeš se o ni muset rozdělit- alespoň se mnou." mrkla na ni Argie a přisedla si k ní. Kluci si rozebrali křesla.
"Na úspěšné studium." přiťukli si a naráz usrkli. "Mňam!" "Je to dobré, že?" poznamenal Mike. "Moc. Nechápu, čeho se ten chlap vlastně bojí." přitakal Steve a ostatní jen souhlasně přikývli.
Chvíli seděli beze slova. "Lidi, proč jste tady…? Tak daleko od domovů, na škole, která nemá nijak extra vysokou prestiž. Musíte mít nějaký důvod, něco, co vás donutilo všeho se vzdát a přijít sem." prolomila ticho Argie. "A jaký je tvůj důvod?" odsekl Joe, zdálo se, že se ho dotkla. "Můj důvod… Každý máme své tajemství, že ano?" ztišila hlas. Ostatní váhavě kývli. "Když vám řeknu, proč jsem šla zrovna sem, slíbíte, že si to necháte pro sebe?" "Slibuji." "Já taky." "Čestné slovo." "Neboj se."
"Dobře, asi to bude na delší dobu. Můžu začít…?" "Ano." ozvalo se čtyřhlasně a Argie se zhluboka nadechla. Tohle ještě nikomu neřekla. Zvládne to?

"Už to bude pár let, co se naši rozvedli. Otce jsem od té doby neviděla, a pochybuji, že ještě někdy uvidím. No… Krátce po rozvodu si máma našla přítele. Jmenoval se Charles, i když to je asi nepodstatné, že?" smutně se pousmála. "Charlie… On byl hrozně hodný. Bála jsem se, že mě bude nenávidět, bude se chovat jako idiot, v nejhorším začne mámu bít. Ale on… Když přišel, měla jsem od něho odstup- snažila jsem se k němu chovat, jak nejhůř to šlo. Ani nevím, proč jsem to dělala." vzdychla.
"Při našem prvním setkání mi dal plyšáka. Malinkého medvídka. Tenkrát jsem ho nechtěla ani vidět, zavřela jsem ho do skříně. Pět let tam ležel- a ležel by dál, kdyby se to nestalo. Kdybych neutekla sem, na Sherringovu vysokou. Teď ho mám zabaleného v kufru, připomíná mi ty časy, kdy bylo všechno v pořádku. Je to jediná věc, kterou jsem si nechala- kromě svého oblečení, samozřejmě. Zbytek jsem v noci před odjezdem naházela do popelnice. Máma s Charlesem už ví, jak to bylo. Nechala jsem jim a stole dopis, ve kterém jsem všechno přiznala. Nemůžu se už vrátit, nenávidí mě. Určitě mě nenávidí."
Mimoděk jí stekla po tváři slza, rychle si ji setřela. Tohle ne, nechtěla plakat. Ne před ostatními.
Čekala výsměch, tak jako byla doposud zvyklá. Všude se jí smáli, když to nevydržela a dala emocím volný průběh. Místo toho ji Carlie objala. "Neplač, a povídej. Co se stalo?" zašeptala a pohladila ji po zádech.
"Hned potom, co se nastěhoval, měli s mámou dítě. Holčičku, jmenovala se Margaret. A… Já ji hrozně nenáviděla. Nic mi neudělala, obdivovala mě, věřila mi. A já… Já ji zradila. Jednou ráno jsem ji vedla do školky, a kolem jelo auto. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělám. Strčila jsem ji pod něj. Přímo pod kola. Máma si myslela, že to byla nehoda. Mohla jsem za to já. Zmrzačila jsem vlastní sestru- je na vozíčku." dokončila a propukla v pláč. Ostatní ji objali. Byla to síla, to ano- ale každý z nich měl podobný příběh, každému z nich se stalo něco špatného.
"Jdeme domů." rozhodl Steve a chytil Argie za ruku. "Už se tím netrap. Stalo se. Co jsi udělala, nemůžeš vrátit." "Vy mě neodsuzujete?" zamrkala překvapeně. "Ne. Každý máme něco. Něco, co nás trápí, co nás svazuje." usmál se na ni Joe. "Děkuji." zašeptala a vděčně úsměv vrátila.
"Včera povídala Argie. Dnes se chci přiznat já." začal Steve, když se o den později sešli na stejném místě. "Proč jsem tady? Abych se dostal co nejdál od místa, kde jsem vyrůstal. Nemám rodiče. Zřekli se mě, když jsem byl ještě mimino.
Dětství jsem strávil v dětském domově, a nikdy bych se tam nevrátil. Nevím ani, jak to popsat. Bylo to něco nepředstavitelného. Když jsi zlobil, byl jsi bez večeře. Ale i bez oběda. A bez další večeře. Nechali tě klidně dva dny o hladu.
Nemohl jsem se hnout ani na krok bez dovolení hlavní vychovatelky- a ta mě odmítala kamkoli pustit. Ve čtrnácti jsem utíkal za holkami oknem. Vždycky jsem dostal nařezáno." Při té vzpomínce se mu tvář zkřivila do bolestné grimasy.
"No, a pak jsem našel přihlášku na tuhle vysokou. Napadlo mě, že je to moje šance, jak zmizet. A zvládl jsem zkoušky. Když jsem přišel právě za ředitelkou domova, řekla mi, že mě nepustí. Nehodlal jsem se tak lehce vzdát. Poslední noc před odjezdem jsem ji zamknul v pokoji, našel razítko, podepsal si přihlášku sám a… máte mě tu. Není to tak hrozné jako to, čím si prošla Argie, akorát… Ta ženská, co jsem ji zamknul, se tu noc přiotrávila plynem, který tam odněkud unikal. Žije, ale kdyby na to přišli, pravděpodobně by mě zavřeli. Takže se tu schovávám a… Mám strach. Velký strach. " domluvil a zhluboka se napil kávy. Konečně se někomu přiznal. Bylo to tak ulehčující.
Balthazard Shepherd si ve své malé komůrce s úsměvem zapálil doutník. Už má dvě z pěti tajemství. Ještě chvíli, a konečně začne jeho hra.
"Dobře. Znáte už dva příběhy. Můj a Joeho jsou propletené. A docela dost." začal Mike během toho, co naléval ostatním kávu do hrníčků. "Zajímavé je, že v každém příběhu máme nějaké ublížení na zdraví, všimli jste si?" zavtipkoval Joe, ale bylo vidět, že se mu vyprávět moc nechce- na druhou stranu si uvědomoval, že by bylo fér se o svůj důvod podělit. "Takže. Před rokem jsem se seznámil s Mikeovou sestrou. A… zapletli jsme se spolu, ani nevím, jak se nám to povedlo. Jeho sestra byla nejlepší kamarádka té mojí- no, bylo to tenkrát dost vtipné, fakt, ironie osudu. Pokračuj…" pobídl Mikea. "Pak se na jedné pařbě Joe opil- a moji ségru podvedl. Už jsem se naučil nemít mu to za zlé. Ona… Byla psychicky dost labilní člověk, a tenkrát to neustála. Spáchala sebevraždu." "A protože ta moje se s ní bavila, byla na mě tak naštvaná, že se od nás odstěhovala a od té doby jsem ji neviděl. Mikeova rodina nemá ráda jeho, protože si myslí, že mě seznámil s jeho sestrou, a moje rodina nemá ráda mě, protože se ségra odstěhovala a způsobil jsem smrt té Mikeovy. Chápete, ne?" zašklebil se, ale v očích se mu zaleskly slzy. Asi ho to tenkrát hodně zasáhlo, o tom nebylo pochyb.
"Pojď sem." pobídla ho Argie, a pevně ho objala. Tohle bylo snad ještě horší, než to její, nebo jí to tak alespoň připadalo. Mrtvá přítelkyně a uražená sestra, pro Mikea mrtvá sestra a znepřátelená rodina.
Když se trošku uklidnili, vyrazili na kolej- všech pět vedle sebe, ruce kolem ramen, zabírali celý chodník, lidé se za nimi pohoršeně otáčeli. Nevadilo jim to. Měli jeden druhého.
"Zbyla jsem vám já…" Nad dalším šálkem kávy, další den, znovu v pět hodin, přerušila mlčení Carlie. "U nás se stala jedna věc, no… táta šel do vězení. Omylem srazil chodce. Přežil to, ale byl to takový ten namyšlený zbohatlík, vždyť víte, takoví jsou všude. Tátu zažaloval a na tři roky ho zavřeli. Máma se zhroutila a ve finále skončila na psychiatrii, sourozence si vzala do péče babička. Nechtěla jsem babičce přitěžovat, a tak jsem šla tam, kam mě vzali- na Sherringovu. Víte… Rodiče jsem měla fakt ráda, i ségru s bráchou. Ale stalo se." Smutně pokrčila rameny.
"Teď jsme tým, víte to?" pousmála se Argie po desetiminutovém tichu, které následovalo poté, co Carlie dovyprávěla. "Táhneme za jeden provaz." "Napořád." "Ano. Víme to jen my." "Naše tajemství." "Hele, co tady dělá ta kamera?!" vyjekl najednou Steve, a ukázal do rohu místnosti.
"A sakra." zaklel Balthazar. Tohle mu nevyšlo.
"Rychle, sundejte ji a zničte!!" Když se vysokému Mikeovi podařilo dostat zařízení dolů, všichni společně jej rozdupali. "Mizera jeden, chtěl to naše vyprávění k něčemu použít, tušil, že si budeme svěřovat důležité věci!" "Už je to dobré. Nic nemá." "Najdeme ho!!" "A jak? Určitě uvedl falešné jméno." "Nemá to cenu, Joe. Kašli na to. Mu se to jednou vrátí." "Ale…" "Joe! Nikoho hledat nebudeme. Jdeme domů." "Tak dobře." rezignoval nakonec brunet, když viděl, že jsou v převaze.
Všechno jednou končí, a tak po měsících dřiny a studia přišly i letní prázdniny. Carlie, Argie, Steve, Joe a Mike se museli někde ubytovat. Alespoň přes ty dva měsíce.
"Pojeďme domů. Omluvit se za to, co jsme provedli. Začít znovu. Zkusme to." navrhla tiše Argie. Po hodinové diskuzi se rozhodlo- musí se problémům postavit čelem, uvidí se po prázdninách.
"Argie? Jsi to ty?" ozval se nadějeplný hlas hned, co černovláska odemkla dveře. "Ano, mami, jsem. Odpusť mi to. Prosím."
Do dveří předsíně vtrhla máma, hned za ní Charlie a nakonec i Margaret. "Margie!! Ty chodíš!!!" "Vyléčili ji. Pravidelná terapie jí pomohla."
"Argie!" zavýskla holčička a skočila sestře kolem krku. "Neví to." zašeptala máma. "Už dávno jsme ti odpustili." dodal Charlie. Dívka se znovu rozplakala- tentokrát štěstím.
"Steve Carlton! Ty máš ještě odvahu se tu ukazovat?!" zaječela ředitelka hned, co identifikovala postavu stojící mezi dveřmi. "Omlouvám se, paní ředitelko.. Je mi to moc líto." Zamumlal sklesle a na stůl položil bonboniéru s obrovským pugétem růží. "Moc mě to mrzí, prosím, odpusťte mi." "Máš alespoň 'áčka'?" pousmála se ředitelka a stiskla mu ruku. "Mám. Samá!" taky se pousmál. "V tom případě- o čem se tu teď bavíme? Gratuluji, chlapče!" Blonďákovi se radostí nahrnuly slzy do očí. Vyskočil a vychovatelku objal. Jak ji celé dětství nenáviděl, teď mu přišla úžasná. "Děkuji, děkuji mockrát." zašeptal tiše.
"Je někdo doma?" zavolal Mike hned, co odemknul dveře. "Ty žiješ!!" Máma s tátou k němu přiběhli a objali ho. "Moc jsi nám chyběl… Nechceme přijít ještě o tebe…" podíval se mu táta do očí. "Nepřijdete. Jsem moc rád, že jsem se vrátil." přiznal Mike tiše. "To my taky, synku, to my taky. Milujeme tě." zašeptala máma a přitiskla ho k sobě ještě pevněji.
"Kdo je tam?!" uslyšel Joe hlas své sestry, když zazvonil u domu rodičů. Asi už se vrátila. "Já… Joe." zavolal váhavě. "Brácho?!" Sestra otevřela dveře a s pláčem se mu vrhla kolem krku. "Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Promiň mi to. Mám tě moc ráda." vzlykala. "No no, neplač. Vždyť já tě mám taky rád." usmál se a z koutku oka si setřel slzu.
"Crrr!" Zvonek se rozdrnčel celým domem. "Už jdu!" ozval se zevnitř mužský hlas a vzápětí se ve dveřích objevil muž, kterého Carlie tak dobře znala. Její táta.
"Carlie?!" "Tati?!" Rozběhla se k němu a pevně ho objala. "Co tu děláš?" "Pustili mě dřív, žaloba byla stažena…" "Jsem tak ráda, že jsi doma!" "Víš, jak jsi chyběla mamince a dětem?" usmál se na ni. "Oni už jsou tu taky?" vydechla překvapeně. "Že váháš! Nepůjdeš se ani přivítat?" pocuchal jí vlasy a ona vběhla do domu.
Přišla noc a s ní i klid. Všech pět přátel spokojeně spalo, nic je netížilo. Byli šťastní.

Asi o tisíc kilometrů dál se pod světlem pouliční lampy krčil malý mužík s kufříkem a smlouvou v ruce. Právě k němu přicházela parta asi šestnácti-letých kluků. "Dobrý den, mohl bych vám nabídnout spolupráci na mém projektu 'Kafe v pět'? Je to zcela jednoduché…"

Co skrývá zeď

14. dubna 2014 v 15:42 | Little
Bílá, bílá, bílá. Svoje okénko, vystřižené z papíru, jsem si položila na zeď. Co taky čekat?

Od pohledu drsná, při doteku schopná kdekoho poškrábat. Studená, bez citů. Prázdná- ale ne tak docela. Je naplněna spoustou tajemství, přání a tužeb.

Zkoušeli jste někdy rozřezat zeď? Pravděpodobně ne. A i kdybyste se o to pokusili, jste dostatečně vnímaví na to, abyste pochopili? Abyste cítili ty slzy, bolest, ale i smích a radost, které jsou v ní skryté?

Pod drsnou bílou maskou se skrývá duše. Duše bezcitná, neustále mlčící. Ale i přesto jste právě objevili toho nejlepšího posluchače na světě.

Zeď. Na dotek chladná, na pohled nezajímavá a nijaká. Tohle všechno je jen klam. Existuje přísloví- nesuď knihu podle obalu. Stejně tak bychom mohli říkat nesuď zeď podle omítky.

Koneckonců, kdo z vás si někdy zkusil popovídat se zdí?

Piano

13. ledna 2014 v 19:52 | Little
Když jsem se poprvé posadil k pianu, bylo mi pět. No, posadil, spíš neposadil. Byl jsem k němu dostrkán, dotažen a posazen mým ambiciózním otcem- usmyslel si totiž, že jeho jediný syn bude pianista.
Nechápal jsem, jaký má hraní z donucení význam. Nechtěl jsem hrát, nebavilo mě to. Jak jsem záviděl spolužákům, kteří mohli od rána do večera běhat venku, stavět bunkry, hrát kopanou. Já seděl u klavíru a pod přísným dohledem paní Montgomeryové, nejlepší klavíristky z kraje, jsem se marně snažil zahrát stupnici.
Tolik slz jsem vyplakal, abych hrát nemusel. Tolik scén se doma denně odehrávalo, když matka křičela po otci, zda by to dítě (snad myslela mne) nemohl nechat žít. Tolik rozbitých talířů, když otec vztekle mlátil o zem vším, co bylo zrovna po ruce.
"Crrr!" Toho rána mě probudil budík už v šest. Á, dneska je sobota. To cvičím od půl sedmé do pěti. To zase bude.
Sešel jsem po schodech dolů do obýváku, napůl jsem stále spal. Tady něco nesedí.. došlo i mému rozespalému mozku. Pořádně jsem se rozhlédl kolem a hrklo ve mně- kde je piano?!
"Tati!!" Otec okamžitě přiběhl. "Kde je klavír?" propadal jsem hysterii, co když nám ho někdo ukradl?! "Prodal jsem ho." Oznámil mi chladně.
Věděl jsem, že bych měl být šťastný, konečně skončí to každodenní utrpení. Uvnitř jsem ale cítil jakousi zvláštní prázdnotu.
Pomalu jsem začínal zjišťovat, že mi piano chybí. Najednou jsem měl spoustu volného času a nevěděl jsem, co s ním. Jako jsem si vždy přál běhat po venku, mojí největší touhou teď bylo sedět u piana a hrát a hrát.
"Tati? Chtěl bych k narozeninám piano." Přiznal jsem asi po měsíci se sklopenýma očima. "Opravdu?" Bez jediného mrknutí mi ho koupil zpátky- a já se ho už nikdy nevzdal.
"Monsieur Gérard, to bylo úžasné!" Široce jsem se usmál. Skladba skončila. Miloval jsem tuhle skladbu, vždycky se mi s ní vracely vzpomínky na mé klavírní začátky. Kde bych teď byl bez svého otce, který mě k pianu tenkrát posadil? Kde bych byl, to nevím, ale určitě vím, kde bych nebyl- nebyl bych tady, na světové soutěži ve hře na klavír. "A vitězem se stává… Monsieur Gérard!"
Děkuju, tati. Pomyslel jsem si. Kdyby tady byl, určitě by byl na mě pyšný. Za ohromného potlesku jsem vystoupil z řady a uchopil do rukou trofej.

Větrná

8. ledna 2014 v 15:27 | Little
Skrz sklo viděla, jak se venku pod silnými nápory větru lámou stromy. "Nikdo neopustí tuto budovu!" oznamovala malá, upocená žena do mikrofonu. Emily protočila oči. Během posledních dvou hodin už tu větu slyšela snad padesátkrát.

11.9.2001

7. ledna 2014 v 9:00 | Little
Letadlo vzlétlo. Připravil jsem se asi na hodinu klidného letu, byla to jen americká linka. Pohoda.

Nasadil jsem si sluchátka a zavřel jsem oči. Letěl jsem pracovně, ale hned večer budu zase zpátky doma, s manželkou a dětmi.

Musel jsem se pousmát při vzpomínce na syna. Byly mu teprve čtyři a těžce snášel mé odlety za prací. "Tatínku, kdy se vrátíš?" věšel se mi na nohu a pořád dokola se ptal. "Neboj, Liame- tentokrát už večer." odpověděl jsem mu a po jeho tváři se rozlil úsměv. "Hurá!" zavýskl radostně.

Lou, moje dcera, už to tolik neprožívala. Bylo jí osm a byla zvyklá. A Amy? Nejlepší žena, jakou jsem si mohl vzít- nevadilo jí, že musím často někam do dálky.

Někdo se mnou zatřepal. Otevřel jsem oči a zíral do tváře vyděšené stařence, která seděla vedle mě. Sundal jsem si sluchátka a uslyšel jekot.

Nejdůležitější závod

4. ledna 2014 v 12:44 | Little
"Teď tě zničím, Parksová. Nemáš na mě." Vrhnul po mě nenávistný pohled, zvedl se ze země a rozjel se dolů po svahu. S obavami jsem ho sledovala, byl opravdu rychlý.
Zastavil pod slalomem a vítězoslavně se podíval na čas. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Neviděla jsem, za kolik to zajel, ale muselo to být hodně dobré.
"Nezraď mě." Zašeptala jsem a pohladila svůj snowboard. Byl čas vyrazit.

Svatba ve Vegas

29. prosince 2013 v 12:56 | Little



"Asho, našel jsem ti ženicha. Zítra se berete." oznámil mi táta, hned co otevřel dveře. Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno, hlavně když bude hodný a všechno se dohodne včas. "Co z toho budeme mít?" zajímalo mě ale. "Tři kozy a dvě krávy." usmál se otec spokojeně. "Dobrý obchod." pochválila jsem ho.

Odmala jsem byla vychovávána s tím, že jednou, až vyrostu, mi najdou ženicha, kterého uvidím až v den svatby. Tak se to u nás, v Arábii, dělávalo odedávna. Bylo takhle provdáno všech šest mých sester a ani jedna si nestěžovala. Ani já jsem neměla důvod ke stížnostem. Když mi manžela vybíral otec, budu v bezpečí. Nedopustil by, aby se mi něco stalo.

"Zde přítomná Asho Codeová, berete si zde přítomného Willa Collinse?" Viděla jsem, jak táta ztěžka polknul. Měla jsem pocit, že je něco špatně. "Ano." Jestli se něco pokazilo, nemohla jsem říct 'ne' a zkazit to ještě víc. "A vy, Wille?" "Ano." "Prohlašuji vás tedy za manžele."

"Tati, co se děje?" odtáhla jsem tátu stranou hned po obřadu. "To.. To není on. Ten správný ženich prý zmizel, tak ho rodina nahradila. Promiň." Tak tohle jsem potřebovala strávit. Vyběhla jsem z kostela a opřela se o zídku, která stála před ním. Uff. Takhle to dopadnout nemělo.

"Codeová, dovnitř!" uslyšela jsem za zády hrubý hlas. Otočila jsem se. Á, pan manžel. "Nejsem tvůj pes. A jmenuji se Asha." odsekla jsem. "Ty se opovažuješ mi tykat?! A být na mě drzá?! No počkej!!!" zařval, napřáhl ruku a vrazil mi facku.

Do očí mi vhrkly slzy bolesti, vzteku a ponížení. Rychle jsem zamrkala. Před ním brečet nebudu. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled a vrátila se dovnitř.

"Všechno v pořádku?" přistoupila ke mně matka. "Ano." přinutila jsem se k úsměvu. Jak by mohlo být něco špatně? To u Codeových přece neexistuje. Všechno je vždy perfektní. "Táta vybral dobře, nemyslíš?" snažila se zapříst konverzaci na téma 'můj manžel.' Zřejmě neměla ani tušení o nějakém omylu. Další vynucený úsměv. "Ehm... Ano."

Přála jsem si, aby tahle svatba trvala navždy. Nedokázala jsem si představit, že s ním budu sama v jeho domě. Ale žádný zázrak nepřišel. "Jdeme domů." oznámil mi Will chladně. Povytáhla jsem obočí. Myslí si, že jsem jeho hračka? "Něco se ti nelíbí?!" vyštěkl a vrazil mi ten den už druhou facku. A to nebyla poslední.

"Nenakrmila jsi zvířata, večeře mi nechutná, jsi hrozně oblečená, koukáš na mě jako na vraha..." Bil mě za každou maličkost, a já toho najednou měla dost.

Probudila jsem se uprostřed noci a bylo to, jako bych přesně věděla, co musím udělat. Jediné, co se dá, je utéct.


Neměla jsem žádné své věci, všechno už patřilo manželovi a jeho rodině. Jen oblečení, co jsem měla zrovna na sobě, bylo moje. Nebrala jsem si tedy vůbec nic.

Vyběhla jsem před dům, když jsem náhle o něco zakopla. "Au!" zakňučelo to 'něco.' "Pardon..." omlouvala jsem se. Ve svitu měsíce jsem poznala, že je to žena, něco málo přes dvacet. Asi jako já, ale byla mnohem moderněji oblečená. "Utíkáte?" "Hmm... Ano." přiznala jsem. "Cassie." natáhla ke mně ruku. "Asha." usmála jsem se a ruku stiskla. "Nejste zdejší, že?" nedalo mi to, abych se nezeptala. "Ne, jsem z Las Vegas." "Woow.. Co děláte tady?" "Tykej mi, jo? Jsem obchodnice." usmála se mile. "Aha... A kdy odjíždíte zpátky?" "Vlastně hned! Děkuji ti, že jsi mě vzbudila! Na chvíli jsem si lehla, že si odpočinu, a vidíš to! Za bílého dne bych tak snadno neodjela... A víš co, Asho? Nechceš jet se mnou? Stejně mám ještě jednu letenku." nabídla mi. "Ráda! Moc ráda s tebou pojedu! Děkuju moc!" skočila jsem jí okolo krku. Konečně vysvobození! "Tak sedej." pobídla mě a já nastoupila do vozidla, které jsem za svůj život viděla poprvé, i když už jsem toho o něm tolik slyšela. Auto.

Motor tiše naskočil a my se rozjeli směrem k vycházejícímu slunci. Nezbývalo moc času. "Cassie.. Jaktože máš ještě jednu letenku?" "Já... Měla jsem tady s sebou kamarádku, ale zabili ji. Prodávala, kde neměla." odpověděla tiše. "Promiň." zašeptala jsem. "To je v pohodě, nemohla jsi to vědět. Taky bych se zeptala." pousmála se.

Letadlo pro mě znamenalo takový obrovský zážitek, že to snad ani nemusím popisovat. Nastupovala jsem do něj s obavami, koneckonců, byl to můj první let. Vystupovala jsem nadšená.

V dálce se tyčila spousta vysokých budov a kolem to smrdělo kouřem. "To jsou mrakodrapy. A ten kouř? Každý tu má auto, jsou to výpary z výfuků." vysvětlovala Cassie ochotně. Byla jsem ráda, že ji tady mám. Bez ní bych byla asi úplně ztracená.

"Asho, já se teď s tebou rozloučím. Mám tu svoji rodinu i zaměstnání. Poradím ti ještě- hledej práci, kde jen můžeš. A kdybys někdy něco potřebovala, tady máš." Podala mi papírek s jejím telefonním číslem. "Stejně nemám mobil." pousmála jsem se, ale papírek jsem si schovala. "Děkuju. Za všechno." zašeptala jsem a objala jsem ji. "Hodně štěstí!" popřála mi ještě a pak se rozběhla pryč.

"Hej, pozor!" zaječel na mě chlápek z jednoho z aut. Všude kolem byl hluk a já asi omylem vlezla na cestu pro auta. Přešla jsem úplně na kraj ulice, kde chodili lidé, a připojila jsem se k davu. Stejně jsem neměla co dělat.

"Dávej pozor!" ozvalo se najednou. Oops, zase jsem do někoho narazila. "Promiňte." odlepila jsem oči od země. "V pořádku. Asi jsi tu poprvé, co?" usmál se asi třicetiletý muž, který rozhodně nevypadal jako američan. "Jo." přiznala jsem. "Já jsem Mitch." "Asha." usmála jsem se. "Nejsi z Vegas, že ne?" zeptal se. "Ne. Utekla jsem z Arábie." Ani jsem nevěděla, proč mu to vykládám. Asi jsem se potřebovala vypovídat. "Kecáš! Já taky!" rozesmál se. "Proč ty bys utíkal?" nevěřila jsem mu. "Nesnáším dohodnuté sňatky. Když zas naši nějaký domluvili, utekl jsem. Den před svatbou." pousmál se. "Já si vzala špatnýho manžela. Byl zlý, bil mě, tak jsem utekla." "Proč Vegas?" "Potkala jsem obchodnici, Cassie. Byla odsud a vzala mě s sebou." "Takže jak to teď je? Jsi vdaná, nebo ne?" zeptal se.

Přemýšlela jsem. Mitch mě zaujal, byl hezký, milý. Myslím, že toho bych si s radostí vzala. Kdyby si ovšem on vzal mě. "Ne, jsem volná." usmála jsem se nakonec. "Super!" vyhrkl spokojeně a pak mě objal. Došla jsem k názoru, že utéct do Vegas byl jeden z nejlepších nápadů, jaký jsem kdy měla.

Přespali jsme u něj, stejně jako další den. A další. Takhle to šlo asi měsíc. "Asho, kdybych se tě teď zeptal, jestli si mě vezmeš, co bys řekla?" nadhodil jednou, když jsme seděli u televize a popíjeli víno. "Řekla bych, že se napřed musíš seznámit s rodiči." prohlásila jsem vesele, ale ve skutečnosti mi zatrnulo. Panebože. Vždyť já jsem vdaná!!! "A když se s tebou vrátím do Arábie, vezmeš si mě?" "Ano." odpověděla jsem a zadoufala, že to nějak dopadne.

Další den večer mával Mitch nad hlavou letenkami. "Letíme, hned!" oznámil mi s úsměvem. Vyloudila jsem na tváři taky úsměv a v duchu doufala, že mě něco zachrání od blížící se katastrofy.

"Já... Já jsem vdaná!!" vyhrkla jsem, když letadlo přistávalo. Stejně by to zjistil. "Takže.. Tys mi lhala?!" "Ano." přikývla jsem smutně. "A já pitomec si tě chtěl vzít. Doufám, že sis to oblbování užila. A víš ty co? Letím zpátky do Vegas. Pozdravuj pana manžela." prohlásil chladně, vylezl z letadla a utíkal pryč. "Mitchi, počkej!!" volala jsem za ním, ale ignoroval mě. Rozplakala jsem se.

"Tati, chci se rozvést." prohlásila jsem místo pozdravu. "Asho! Tak tady jsi! Kdes byla? A cos to říkala?! Ne, žádný rozvod! Nezůstaneš sama!" zděsil se otec. "Navíc.. Ukamenovali by nás! Nemáš si koho jiného vzít!" "Ale tati.." "No tak, Ash.." Náš rozhovor přerušilo zaklepání. "Dále!"

Dovnitř vstoupil Mitch. "A stejně si tě vezmu." podíval se na mě, už s úsměvem. "Mitchi!" vyhrkl otec. On ho zná?! "Tati..?!" "No co? To je ten tvůj původní ženich! On se vrátil!" oznámil nám táta šťastně. "Rozvod dovoluji!" dodal pak a já skočila Mitchovi okolo krku.

Na vysvětlování toho bylo dost. "Mitchi, proč jsi utekl?" "Nesnáším povinné sňatky, nechtěl jsem si vzít někoho, koho nemiluju..." "A jak se znáte?" "Z Vegas." "Z Vegas?!!!"


O MĚSÍC POZDĚJI:
"Mitchi Peerci, berete si za ženu Ashu Codeovou?" "Ano!" "A vy, Asho?" "Ano!" "Tak polibte nevěstu." pobídl oddávající Mitche.

Byla to naše svatba. Naše svatba z lásky. Svatba ve Vegas. Opravdová svatba. Život si se mnou pohrál, ale jak to nakonec končí? Beru si toho, koho jsem si měla vzít hned na začátku. Ale beru si ho z lásky. A teď? Teď už budu šťastná.

Julien Colins

28. prosince 2013 v 13:20 | Little
Julien Colins se pousmál a silně potáhl ze svého doutníku. Zase měl pravdu. Že mu nevěřili hned od začátku. Jistěže byla ta žena vražedkyní. Kdo taky jiný?

Její alibi bylo mizerné a výpovědi svědků.. "Jak říkám, bylo to jasné." zamumlal si dám pro sebe. Teď ji jen zatknout.

Komisař Colins rychle uvažoval. Vrah se často vrací na místo činu, aby po sobě zahladil stopy. Proč by to teď mělo být jinak?

Do kapsy si strčil ješť jeden doutník, pro všechny případy. Mohl vyrazit.

Šel lesem, sníh mu křupal pod nohama. Mířil na místo činu. Náhle ji uviděl. "Ha, tak tady jsi..." zašeptal, ale zřejmě příliš nahlas. Otočila se.

Případ pana Johnse

24. prosince 2013 v 14:47 | Little
"A vy jste?" otázal se neznámý mladík, stojící v rohu místnosti. Malý, vrásčitý muž s neobvykle špičatou bradou si ho změřil pohledem. Odplivl si. "První se představuje mladší." "Colin Smith, těší mě." natáhl k němu tedy ruku ten mladší. Stařík se na ruku chvíli pobaveně díval a pak si odfrkl. "Amatér..." zamumlal si pro sebe, zatímco Colin ruku rozpačitě stáhl zpátky.

Z deníku Santy Clause

23. prosince 2013 v 19:31 | Little
"Už zase?" zabručel jsem otráveně, když se mi na hlavu vysypala další hromada obálek. "Dodávka!" ozvalo se nade mnou. "Pozdě!" zakřičel jsem nazpátek. "Promiň." Omlouval se Rob rozpačitě. Byl mojí pravou, i když trochu nemotornou rukou. Teprve se učil. "Dovezeš mi ještě něco?" zeptal jsem se. "Prosinec začíná! Clausi, už si zvykni. Jsi žádaný." "No jo, ale… Nemám právo na důchod?" rozesmál jsem se. "Nemáš! Jdu, měj se." Rozloučil se, zabouchl poklop a pak už jsem slyšel jen hukot motoru. Blázen, pomyslel jsem si a s úsměvem jsem se podíval do rohu, kde stály mé staré sáňky.
Rob vnesl do mého života zase nějaký ten rozruch. Na rozdíl od Carla, jeho předchůdce, pocházel Rob "zvenku." Ze světa lidí.

Vánoční překvapení

21. prosince 2013 v 19:55 | Little
Sníh se pomalu snášel k zemi. Opřela se hlavou o sklo. Zavřela oči a na chvíli se zasnila. Vždyť byly Vánoce...

V obýváku blikal stromeček. Máma v kuchyni pekla cukroví. Bráška se před chvílí vytratil do obýváku, ojídat bonbóny. A táta? Ten teď bude možná někde v Maroku...

Když na začátku listopadu odlétal na služební cestu, sliboval, že se v půlce prosince vrátí. Zrušili mu let. A pak další. A další. Zrušily všechny lety, kvůli nepříznivému počasí. Prý až na jaře.

Vánoce bez táty? Ze začátku nepředstavitelné. Později? Krutá realita. Museli se prostě smířit s tím, že tyhle Vánoce stráví ve třech.

Poslední krok

17. prosince 2013 v 20:04 | Little
Otřásla se zimou, a možná že to bylo i strachem. Koukala dolů. Pod ní se rozléhalo obrovské parkoviště. Až na nějakého neznámého muže, který právě nastupoval do auta, tam nikdo nebyl. Vítr znovu zafoukal. Byla prokřehlá až do morku kostí. Stála tam už asi hodinu, a přemýšlela.

Začalo to dnem, kdy nastoupila na střední. Byla jiná. Nezapadala. Nejprve ji všichni ignorovali, ale pak, ze dne na den, se všechno změnilo.

"Hele, to je zas ta divná.." špitaly si mezi sebou spolužačky. Tohle bylo na samém začátku. Netušila, jak to bude strašně pokračovat. Kdybych to věděla, možná by to udělala už tenkrát.

"Kráva!" začaly s nadávkami. Pak jsem jednou nemohla najít boty. Po hodině naprostého zoufalství je objevila- v záchodě.

A takhle to pokračovalo. Až... Až do dnes. Rozhodla se se vším skončit.

Stála ve čtvrtém patře paneláku, kde bydlela, a chystala se k nejzávažnějšímu kroku svého života- a to doslova.

"Skoč!" pobídla sama sebe a rázně vykročila. Všechno kolem se rozmazalo.

Tajemství lesa

13. prosince 2013 v 18:29 | Little
Foukalo. Stromy se ohýbaly. Schoulila se do své tenké bundy. Šla sama, nikde ani noha. Co by tu taky kdo dělal? Za normálních okolností by sem taky ani nepáchla.
Všude kolem byly stromy. A tma. Něco zapraskalo. Trhla sebou. Bála se. Kdyby se držela ostatních a nedělala uraženou, tohle by se nestalo. Kdyby...

Dýchat pro hudbu

13. prosince 2013 v 18:09 | Little

"Máš tu sponku?" zašeptala jsem, celá vystresovaná. Podala mi ji bez jediného slova. Zastrčila jsem ji do zámku. "Prosím, ať to funguje. Prosím." Cvak! Dveře povolily.
S nejlepší kamarádkou za zády jsem vpadla do krámu. Ovanula mě známá vůně not. "Jsi blázen." zašeptala Annie. "Možná." pokrčila jsem rameny. Milovala jsem hudbu, hudební nástroje, noty. Prostě jsem se musela dotknout toho klavíru. Toho, co dnes dovezli. Byl tak dokonalý.. Jen dotknout...
Sedla jsem si na židličku a klavír opatrně pohladila po desce. Zkusmo jsem zmáčkla jednu klávesu. "Jsi si jistá?" Annie se na mě udiveně podívala, hodně jsem riskovala, mohl nás kdokoli slyšet. Mohly jsme mít obrovský problém. "Jo..." zašeptala jsem a nechala svoje prsty rozběhnout po klávesách.

Poslední vánoční noc

8. prosince 2013 v 18:27 | Little
Milá Carol. Vím, že nebudeš ráda za to, co teď udělám, a ráda bych ti vysvětlila, proč se tohle stalo.

Autobus jménem Smrt

17. listopadu 2013 v 12:53 | Little

Autobus. Blik, blik. Dveře se otevřou. "Nastupovat!" zavelí řidič a já se trošku bojím, o co tady jde. Všude kolem je tma, nikde nikdo, a tak, i přes silné pochybnosti, rychle nastoupím.

Příběh jednoho domu aneb kouzelné i obyčejné předměty vypadají stejně

10. listopadu 2013 v 20:16 | Little

Se sestrou jsme si vždycky perfektně rozuměly. Byly jsme dvojčata, jednovaječná. Jmenuji se Sofie a sestra je Eliška. Nerozeznají nás od sebe ani vlastní rodiče. Tak tolik asi k tomu "povinnému" úvodu... A o čem budu vyprávět? Začalo to jednoho úplně obyčejného dne..
Přestěhovali jsme se. U nás v rodině bylo, co si pamatuju, vždycky málo peněz, bydleli jsme v malinkém, ale útulném bytě. Žili jsme tam šťastně celou tu dobu, co jsme platili nájem. Když jsme pak najednou nebyli schopní v platbě pokračovat, správce nás vyhodil. A tak jsme se ocitli tady- v polorozpadlé chatrči u lesa, kterou nám realitní kancelář nabídla doslova za pár haléřů.
 
 

Reklama