Nedělní kafe

Americano

17. prosince 2017 v 12:06 | Little
"Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří si hrají na to, že mají nějaký sociální život. A pak jsi tu ty. Panebože. Vždyť ty jsi pořád někde, pořád něco děláš! Měla bys to psát," prohlásila nedávno spolužačka. Pokrčím rameny. "Asi jo." Vduchu se pousměju, kdyby tak věděla. Píšu.
Jsou věci, na které člověk nechce zapomenout a věci, na které by člověk neměl zapomenout...a tak píšu. Protože na můj mozek není absolutně žádné spolehnutí.

Každý potřebujeme v životě něco, co nám bude dělat radost, něco, co nám nedovolí zbláznit se ze všeho toho stresu a povinností, pomocnou berličku, o kterou se při nejhorším vždycky opřeme. Někdo dělá hudbu, jiný kreslí, další hraje fotbal a já tancuju.
Jsou to už tři roky, co jsem se poprvé objevila na půdě jisté taneční školy, tři roky od doby, co jsem začala a nepřestala. Tři roky neuvěřitelné lásky a tanečního štěstí, tři roky, které bych nikdy nevrátila zpátky.
Letošní základní kurzy už jsou zase nenávratně pryč, nechápu, jak to každý rok tak rychle uteče. Čekat měsíc na ty pokračovací se jednomu přece jen nechce, třicet dní je dlouhá doba- a tak jsme s partou využili plesu, který ona taneční škola pořádala, a vyrazili se zase jednou pořádně pobavit.

Moccacino

14. prosince 2017 v 19:38 | Little
Stojím na kraji útesu, koukám dolů, kde se o nebezpečně vyhlížející skály rozbíjejí všechny ty mořské vlny. Zhluboka vdechuju mořský vzduch, zavírám oči a pokouším se uspořádat si myšlenky. Najednou ucítím tlak v zádech, několik párů rukou mě strká dál a dál. Křičím, ale najednou mi na ústech přistává cizí dlaň. Ztracím pevnou půdu pod nohama, padám dolů. Depresivní povídka? Ale kdepak, tohle období mám už dávno za sebou. Tak nějak totiž působí život maturanta.

Cappuccino

6. srpna 2017 v 16:18 | Little
Neděle. Jeden z mála dnů, kdy se výjimečně vyskytuju doma. Připadá mi neuvěřitelné, jak rychle si zvykáme na ten shon a neustálé dění kolem nás. Práce, práce, práce, popracovní zasloužená párty. Práce. Víno. Nějaká ta hodinka spánku. A zas a znovu.
Hodiny ubíhají, dny se zkracují, polovina prázdnin je nenávratně v tahu. Blíží se mi poslední, maturitní ročník. Ale o tom teď tak úplně mluvit nechci.
Až jednou všichni zestárnem, zapomenem na všechna naše trápení, přátele i zážitky z mládí, až jednou už skutečně nebudem mít nic, dost možná, že se k těmhle zápiskům vrátím. Znova otevřu všechny ty články, budu číst, smát se a plakat zároveň. A všechny ty tváře a vzpomínky se mi i po letech vrátí. Nebo taky ne.

Latte macchiato

13. listopadu 2016 v 18:51 | Little
Jsem slečna, jsem dcera, jsem sestra, jsem vnučka.
Jsem studentka, jsem kamarádka, jsem taneční partnerka.
Jsem Češka, jsem Američanka.
Jsem brunetka, jsem hnědoočka.
Jsem dítě, pořád ještě.
Jsem lidská bytost, stejně jako Ty.
A Ty víš, kdo já jsem.

Lungo

30. října 2016 v 19:53 | Little
Na tváři ucítím závan větru. Pokusím se zachumlat do šály, ale víc to asi vážně nepůjde. Cítím, jak mi vlasy poletují všude kolem. Už dávno padla tma. S obvyklým klidem vstupuju do lesa a nechávám se pohltit stíny; nemám strach, za ty roky to tu znám lépe než kdekoli jinde.
Pod nohama mi křupou větvičky, přede mnou tiše ťapká můj čtyřnohý přítel a všechno mimo tento moment, tohle místo, přestává existovat.

Espresso

23. října 2016 v 13:52 | Little
Na parapet okna přistál vrabeček. Rozhlédl se kolem, oklepal se. Pousměju se, asi je mu zima. Koneckonců, mně taky; podzim o sobě začíná dávat vědět, dost důrazně. Zachumlám se do svého milovaného svetru se sobem (čert vem to, že je teprve říjen) a upiju horkého čaje. Je neděle, konec týdne, a v mé hlavě miliony myšlenek. Nastal čas to urovnat.
 
 

Reklama