Ostatní

Taneční

20. listopadu 2017 v 20:31 | Little
Raz dva tři raz dva tři raz dva tři tři dva tři tři dva tři raz dva tři
Tři. Dva. Jedna.
A dost.
To už by stačilo.

Mám ušlapané nohy
A mé taneční vlohy přicházejí vniveč.
Dělat asistentku v tanečních totiž není žádnej med.

Člověku

16. září 2017 v 19:33 | Little
Přirozeně
A tak jako vždycky
S úsměvem, statusem optimistky
Nechávám to plavat
Pryč.

První aneb Číslo jedna

16. února 2017 v 18:29 | Little
Je neuvěřitelně zvláštní
Kolik různých poprvé
Je nám na světě přáno prožít

Nápis na zdi aneb Umění, které nedoceňujeme

12. prosince 2016 v 17:40 | Little
Každý z nás snil kdysi o tom, že bude umělcem; a kdo tvrdí, že ne, ten lže a dodnes po nocích roní slzy smutku nad tím, že je stále jen bezvýznamným smrtelníkem.
Umění jako takové se dá vnímat v několika různých formách; ať už se na něj ale koukáme jakkoli, víme, že se jedná o věc čistě egoistickou, věřejně neprospěšnou a dobrou jen pro ukojení svých vlastních sobeckých potřeb, především tedy o naléhavé nutkání být vyslyšen a pochopen.
Společnost sama byla vždycky rozdělena do několika různých vrstev rozdílných možností, což se značně promítlo i do umění- ti nejbohatší se svými milionovými aparáty fotí vše možné i nemožné, od zátiší s popelnicemi až po královské průvody; blázniví píší bestsellery, ve kterých svým hrdinům naloží na bedra všechny své psychické problémy a následně je nechají, aby si s nimi po svém poradili; zdrogovaní malují nádherné abstrakce, jimž sice nikdo nerozumí, ale proboha, tohle si přece musíš koupit! No a ti normální? Nebojte se, nevymřeli; akorát už jim pro jejich tvůrčí činnost nezbylo než zdí.

Melancholie

5. prosince 2016 v 20:12 | Little
Ztracené existence
Bloudící tmou
Padající listí
Jim tiše šeptá příběhy
A nic víc.

Kdo jsi?
Ptají se stíny
A chytají tě mezi sebe.
Neutečeš.

Prázdná slova
Máš brouky v hlavě
Co je s tebou?

Dohořívá svíčka
Stydne čaj
Jen klapot stroje je tu pořád
Ten neumírá.

Bláhoví básníci
Se svojí poezií
Dávají radost,
Žádají pochopení.
A nic víc.

Vězněna

12. března 2015 v 8:00 | Little
Byla ptákem
Zavřeným ve zlaté kleci
Jediné, po čem toužila, byla svoboda.
Chvílemi byla šťastná
To když jí pootevřeli dvířka
Ale většinu času trávila za mřížemi
Skryta před světem
Smutná
Písně, které zpívala,
Znala jen ona sama.
A z jednotlivých not odkapával žal.
Přála si odletět
Nemohla.
Byla ptákem
Zavřeným ve zlaté kleci
A jediné, co si přála
Byla svoboda.

Kousek života

11. března 2015 v 8:02 | Little
Malá holčička, bez starostí.
Toužila po lásce, objetí, po puse- dostala ji.
Od rodičů, jež ji milovali.
Trošičku vyrostla, stále chce lásku.
Rodiče snaží se, aby šťastná byla.
Neřekne, co trápí ji.
Oni neví o spolužácích, co znají jen nadávky.
Nikdy se nesvěří, trpí sama.
Rodiče ji stále milují.
Je starší, za pár let dospělá, lásku si přeje víc, než kdy předtím.
Problémů přibývá, na tváři drží úsměv.
Statečně, nezranitelně.
Chtěla by svého prince, toho z pohádek.
Někam se ztratil, stále nepřichází.
Zřejmě ji mají pořád rádi.
Najevo to nedají- nevadí, je zvyklá.
Doufá.
Touží.
Sní.
Nikdy se nevzdá.

Zkusit

10. března 2015 v 18:50 | Little
Zkusil jsem jít
Kam srdce mě táhlo
Zkusil jsem jít
Tam daleko.

Zkusil jsem žít,
Však bylo mi málo
Co osudu dát mi se zachtělo.

Zkusil jsem utéct
Tam za ty lesy
Utéct
A nechat žal za sebou.

Já jsem ten mladík,
Co cestu si klestí
Ten jeden,
Co rve se s ozvěnou.

Zkusil jsem najít
V životě štěstí.
Chvíli ho měl,
Než vítr ho vzal.

Zkusil jsem otřít
Z tváře své slzy.
Pak jsem se usmál
A šel zas dál.

Osudová

13. srpna 2014 v 15:12 | Little
Osud nám náhodou propletl naše cesty,
Stalo se to naráz, asi nám přály hvězdy.
Nevím co stalo se, najednou byl jsi tady.
Jak se teď chovat mám, marné jsou všechny rady.
Vždycky jsem toužila, sbalit si velkou tašku,
Utéct a nepřijít, udělat ze dne frašku.
Pak ses tu objevil, o tomhle tripu sníval,
Řekla jsem "Půjdeme, kdo by se po nás díval?"
Tak zavři oči a pojď, se mnou do neznáma.
Tak zavři oči a pojď, nech ten svět za náma.
Všechno to násilí, tráva, chlast a hlasy.
Je to už dávno ty starý, krásný časy.
Usmál ses, přikývl, spolu jsme vyběhli ven,
Ačkoli nepřiznáš to, bylo to jak krásnej sen.
Pak jsi však najednou, odešel někam pryč,
Nikdy se nevrátil, že to prý byl jen kýč.
Neshodil jsi mě na dno, tak jak sis asi přál,
S širokým úsměvem, já kráčím klidně dál.
Jsem pyšná na sebe, dojdu až ke Slunci,
Tomu se pokloním, úplně na konci.
Tak zavřu oči a jdu, sama, do neznáma.
Tak zavřu oči a jdu, nechám svět tam s váma.
Všechno to násilí, tráva, chlast a hlasy.
Už nikdy nevrátí se, starý, krásný časy.
 
 

Reklama