Témata týdne

Ještě jednou

8. února 2018 v 18:11 | Little
Před odjezdem na hory jsme se dostali do kontaktu se Sedmičkou, tak nějak omylem. Jen mě zajímalo, jak zvládá vysokou. Tak dlouho jsem o něm neslyšela. Pustili jsme se do poměrně rozsáhlé internetové debaty o všem. O školách, práci a životě. "Nezvládám to. Na anglický zápočet mi zbývá poslední pokus." přiznává po chvíli. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik zloby. "Jsi blbec." oznámím mu. "Kdybys překonal pánskou ješitnost a napsal, mohls to mít už na první." Nakonec se domluvíme, že se ozve.
Silně pochybuju, že to bude dřív než v pondělí odpoledne, a to už je na moje plánování pozdě- v neděli mu proto píšu sama. "Tak teda zítra?"
Konverzace se rozjede i do jiných směrů. Jak rád bych s tebou zas někam jel, bylo to tak super. Nejen ta noc, to si nemysli, celý ten výlet jsem si moc užil. Aha; haha. Pořád mám v sobě jakousi zábranu, rezervovanost. Na to sis měl, můj drahý, vzpomenout dřív.
Usínám se zvláštním pocitem v duši- je to půlrok, co jsme spolu pořádně nemluvili. Čtvrtrok, co jsme se neviděli. Umíme ještě vůbec komunikovat?

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 18:25 | Little
"Pojď ke mně..." ozve se zastřeně někdy kolem třetí ráno z druhé strany malého hotelového pokojíku. Sotva jsem položila hlavu na polštář, tělo mi pomalu začíná vypovídat službu a já se musím ujistit, že jsem správně slyšela. "Cože?"
"Pojď si lehnout za mnou..." zopakuješ prosbu. Tiše se uchechtnu. "Jsi opilej." Na to se ozve jen nespokojené zavrčení. Čekáš. "Jednou mě zabiješ..." odtuším a z posledních zbytků sil se zvedám z postele.
Vycítím tvůj spokojený úsměv, když se pode mnou prohne matrace a já si lehám těsně vedle tebe. Jak málo ti tenkrát stačilo ke štěstí. Netrvá dlouho a ucítím tvoje rty na svých. Tentokrát se úsměv pokouším zamaskovat já. Neúspěšně.

Mně

7. ledna 2018 v 13:47 | Little
Sliby od druhých už mě k smrti nudí. Některé časem přestanou být aktuální, některé ztratí svoji cenu a na většinu z nich se prostě jenom zapomene. Je to pořád dokola.
"Slibuju." ozve se občas, ale po těch letech už jsem přestala věřit. Motáme se v kruhu povinností, vztahů a falešných slibů, z něhož není cesty ven.
Okolí mi slibuje pořád něco, slibuje a přísahá. Jako by snad nechápali, že už to pro mě nic neznamená, že tím svému slovu váhu nepřidají.
Je to ale už dávno, co jsem slíbila něco sama sobě (pokud jsem to vůbec kdy udělala). Možná je na čase se k tomu konečně vrátit, zaměřit se na sebe a dát si slovo, ale ne takové jako slova ostatních. Dát si slovo, které budu skutečně schopná dodržet. Kvůli sobě.

A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 23:41 | Little
Sedím na střeše a pozoruju blikající světla v dálce. Slabý večerní vánek si pohrává s mými vlasy, seshora mě tiše hlídají tisíce a tisíce hvězd. "Znám spoustu jiných míst s ještě lepším výhledem, kam bych tě vzal..." ozve se do tmy, ale neotáčím se. Vím, že tentokrát tu nejsi. Tentokrát to nebyl tvůj bláznivý nápad sem lozit, byl můj. Jsem tu sama, a všechno ostatní jsou jen iluze. Příliš mnoho živých vzpomínek.

Zpátky v čase

28. srpna 2016 v 20:29 | Little
Narodit se v cizí zemi se může druhým zdát skvělé; a taky to nepochybně skvělé je. Člověk je poměrně výjimečný, má čím ohromovat okolí. Mnohdy má dvojí občanství, což také přináší své výhody, a perfektně se dorozumí dvěma jazyky. To přece vůbec není k zahození, že?
Přišla jsem na svět jednoho teplého červnového dne úplně na druhém konci světa, než kde právě teď vzniká tento článek. A tak se tak nějak stalo, že rodnou zemí mi najednou byla Amerika.
Říká se, že první vzpomínky se dětem do paměti vrývají někdy kolem třetího roku života; já ale ve vzdálených končinách žila pouze dva roky, než jsme se vrátili. Vždycky jsem měla za to, že tuto kapitolu svého života v hlavě nemám, jak bych taky mohla, byla jsem maličká. Všechno se ale změnilo o třináct let později, když jsem dostala možnost znovu se vrátit.

Najdi štěstí

5. prosince 2014 v 15:49 | Little
Procházela ztichlým parkem, do vlasů jí padaly sněhové vločky. Přemýšlela. Všude kolem byla tma, nikde nikdo; i přesto cítila zvláštní pocit bezpečí. Chodila tu často, ze zásady v noci- nerada přitahovala pohledy lidí procházejících okolo, pokaždé měla pocit, jako by se jí vysmívali. Připomínalo jí to to, co už jednou zažila. Tenkrát, když jí bezdůvodně ubližovali. Když jí nedali pokoj, a jakkoli se snažila, skončilo to pokaždé stejně; jako marný pokus zapadnout. Zatřásla hlavou, jak se pokusila zahnat vzpomínky. Byla to už pěkná řádka let, ale stejně to z paměti jen tak nevymaže- na pocit osamělosti se snad ani zapomenout nedá. Často se tak cítila i teď; denně kolem sebe měla spoustu lidí, ale jako by ji nikdo neznal. Jako by nikdo netušil, kým ve skutečnosti je. Nebuď hloupá, okřikla sama sebe, alespoň se ti už nikdo nesměje. Zrychlila krok, dnešek byla jedna z posledních příležitostí si zahrát- vždyť už začal padat první sníh. Na dálku rozeznávala slabé obrysy místa, na které mířila. Ještě pár kroků, ještě kousek...
Posadila se na stoličku, rozhlédla se kolem sebe. Jediné, co slyšela, bylo tiché praskání větví, asi jak se ptáci ukládali ke spánku. Usmála se, a jemně nadzvedla dřevěné víko. Prsty opatrně přejela po klávesách, jako by z nich chtěla smést neviditelná zrnka prachu. Zavřela oči a začala hrát.
Nevěděla, co je to za skladbu. Ve skutečnosti ani neexistovala. Jeden mollový akord za druhým, černé klávesy střídaly bílé, pedál pravidelně stlačovala k zemi, a zase volně pouštěla nahoru.
Byla to skladba, kterou skládala sama. V hlavě, v srdci. Byla to její hudba. Zpod zavřených víček jí začaly kapat slzy. Plakala, protože pláč si tak dlouho upírala. Plakala, protože už nedokázala unést tu bolest, která se v ní hromadila. Plakala, protože ji nikdo neslyšel, nikdo se nemohl smát. Plakala, protože mohla.
Poslední teskný tón a konec. Něžně pohladila piano, které jí každou nocí bylo blíž a blíž, zavřela víko a zvedla se ze stoličky. "Tak ahoj na jaře." zašeptala tiše. Bylo jí jasné, že nástroj tu přes zimu nezůstane.
Pomalým krokem vyrazila k domovu. Bylo jí lépe. Nebyla schopná věřit lidem, ale našla si náhradu. To staré, nádherné piano.
Pokaždé poslouchalo, ať už hrála cokoli. A dnes to byla Píseň pro sníh. Její píseň, kterou nikdy nikdo neuslyší. Píseň, která zůstane jen mezi ní a dřevěným nástrojem. A tak je to dobře.
Nejnádhernější ze všech písní, co kdy hrála, pomyslel si starý muž, schovaný za nedalekým stromem. Chodil sem poslouchat každou noc; její hudba ho fascinovala. Nikdy si ho nevšimla, a nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby ano- asi by sem pak už nikdy nepřišla. Noc co noc ji pozoroval, působila tak...tak zranitelně. "Děvče děvče, kdo tobě pomůže?" povzdechl si tiše, a unaveně si lehl do trávy. Blíží se zima, a on nemá kam jít. Asi ji zase celou stráví v nádražní hale. Ale na jaře se vrátí; stejně jako dívka, jejíž hudba bude ještě krásnější.
S nepatrným úsměvem na rtech se ponořil do říše snů.

Ztracené vzpomínky

31. srpna 2014 v 13:13 | Little
Stejně jako každý jiný večer usedla pod okno, do ruky chytla hřeben a usmála se. "Alice, pojď." zavolala tiše, a za chvíli už jí její mladší sestra seděla na klíně. Alici bylo devět, zatímco jí už devatenáct- a od doby, co oba rodiče zahynuli při těžké autonehodě, a prarodiče chvíli po jejích osmnáctých narozeninách náhle zemřeli, o sestru pečovala ona- Cellie.

Měly spolu svůj rituál. Každý večer koukaly na hvězdy, a Cellie Alici rozčesávala její dlouhé vlasy. Vyprávěly si. Tedy spíše ona vyprávěla sestře. O rodičích, které Alice téměř nedostala šanci poznat. Vzpomínala na detaily, na které už dávno zapomněla, které se ztratily v temnotě nevědomosti, vždyť už se to stalo tak dávno, bylo jí dvanáct.

"Povídej mi." zaprosila sestra a upřela na ni pronikavý pohled. Modré oči měla po otci, Cellie zdědila hnědé po matce. "Tak dobře. Už jsi slyšela o tom, jak jsme přišli k Johnnymu?" Když malý mopslík uslyšel své jméno, okamžitě přiběhl. "Ne!" Alici se udivením rozšířily zorničky. Johnny tu s nimi byl téměr odjakživa, proč se nikdy nezeptala, kde ho vlastně vzali? "Tak poslouchej..." pohladila ji po vlasech a začala je pomalu pročesávat.

"Maminka s tatínkem jeli před Vánoci nakupovat dárky. Chtěli po mně, abych napsala seznam toho, co chci koupit, a zůstala doma. Mámě jsem tam tenkrát napsala svíčku, tátovi košili a tobě psa. Myslela jsem toho plyšového, však víš. Maminka dala seznam tátovi, ať jde sehnat věci pro tebe, že ona zatím nakoupí sobě, mně a jemu. A když se táta vrátil, nesl v ruce krabici. S Johnnym. Máma se samozřejmě zděsila, co to komu koupil- prohlásil, že koupil psa, přesně podle instrukcí." V tom momentě se malá Alice rozesmála. "Dovezli ho domů, a večer ti ho dali. I když mamka napřed nadávala. A jak přišel ke jménu? Když ho máma poprvé uviděla, její reakce byla: 'Kde jsi ho, Alfrede, u všech čertů vzal?' a táta odpověděl: 'Prodal mi ho nějakej Johnny.' A tak je tady, chlupáček." Skončila Cellie s povídáním a podrbala pejska za ušima.

Alice se zvedla z podlahy a lehla si do postele, na spodní část palandy. Cellie ji přikryla. "Dobrou, Cell. Mám tě ráda." "Dobrou, Alice. Já tebe taky." Daly si pusu a starší sestra vylezla nahoru. Ještě chvíli čekala, než zespoda uslyšela pravidelné oddechování, a pak zavřela oči.

Vzpomínala dál, v tom, co Alici neřekla. Den poté se rodiče vybourali. Ale to se ona nikdy nedozví. Nikdy jí neřekne, že jeli Johnnymu pro kamaráda, protože tehdy malá sestra plakala, že bude smutný. Zbytečně by si to dávala za vinu.

Tohle jsou její vzpomínky, Celliiny. Dávno už se na Alici nezlobila. Zůstaly jí jen ty zážitky, ty vzpomínky, které už byly dávno ztracené. Které už byly jen v její mysli.

Poslední píseň

11. srpna 2014 v 13:37 | Little
Zpíval často a rád, nikdy se nenechal nikým zastavit. Kolikrát byl po škole kvůli vyrušování v hodinách, když ho prostě napadla nějaká písnička, kterou si okamžitě musel zanotovat. Kolikrát ho rodiče prosili, ať se chová jako jiné děti, a zpívá jen v hodinách hudební výchovy. A kolikrát jejich prosby nebyly vyslyšeny. To vše bylo zamlada. Dnes táhlo Anthonymu Sandersovi už na sedmdesát, ovšem zpívat nepřestal- stále zpíval se stejnou chutí, nadšením i pravidelností.

Dávám sbohem

10. června 2014 v 17:39 | Little
Milá Estell,
píšu Ti, protože si zasloužíš vědět, co mě vedlo k tomu to skončit. Udělala jsem ve svém životě už spoustu chyb. Chyb, které nikdy nenapravím. Nemůžu Ti kazit život. Stalo se tolik věcí, které nelze jen tak přejít nebo zapomenout. A je čas dát tomu všemu sbohem.

My dvě jsme toho spolu zažily hodně, a Ty to víš. Neznáme se dlouho, asi ani nevíš přesný počet dní. Já Ti to řeknu- od našeho setkání až dodnes uběhlo přesně 254 dní.

Chvilka, během které jsme toho udělaly tolik. Pamatuješ? Jak jsi mě žádala o ruku, a já se rozplakala tak, že jsem svoje "ano" byla schopná vyslovit asi až po hodině? Pamatuješ si na ten večer, když jsme se obě válely na zahradě v houpací síti, krmily se zmrzlinou a plánovaly holčičku?

Nevím, jestli Ti utkvělo v paměti tolik nepodstatných detailů jako mně, ale jsem si jistá, že nikdy nezapomeneme na den, který přišel pak. Na den číslo 253. Jely jsme do adopčního centra, protože Ty sis to miminko tak moc přála. A já bych pro Tebe udělala cokoli.

"Dobrý den." slušně jsme pozdravily v kanceláři. "Dobrý." změřila si nás ta žena pronikavým pohledem. "Co chcete?" vyštěkla pak. "Chtěly bychom si adoptovat dítě." dodala jsem si odvahy a stiskla jsem Ti ruku. "Vy dvě? Jako pár?" vyprskla. "Ano, my dvě, je to snad nějaký problém?!" odsekla jsem. Ty jsi tam stála, neschopna slova. Neměla jsem Ti to za zlé. Samotnou mě to vyvádělo z míry. "No... To tedy ano! Opravdu si myslíte, že svěřím dítě do péče homosexuálnímu páru?!" Tohle nás zarazilo obě, bylo to, jako by nám dala facku. "A proč ne..?" upřímně ses podivila. "Ještě byste ho nakazily, to určitě! Je to naprosto nepřirozené, civilizační nemoc, nemůžu dopustit, abyste svoji orientaci přenesly na miminko!" znechuceně se po nás podívala. "Ale..." zkusila jsi namítnout, ale žena se zvedla a rázným krokem přešla ke dveřím. Otevřela je a pokynula rukou. "Ven."

Hned, co jsme byly pryč, ses rozplakala. Brečela jsi celé odpoledne, celý večer, nebyla s Tebou rozumná řeč. Ale já Tě chápala, snažila se Tě utěšit. Tolik Tě to bolelo. Nakonec jsi vyčerpaná usnula.

V noci jsem hodně přemýšlela. Ty jsi strašně toužila po dítěti, dala bys za něj život. Se mnou bys ho nikdy mít nemohla; stejně tak vím, že bys mě nikdy nenechala odejít.

Proto odcházím sama, nadobro. Chci, abys měla úspěšný a nádherný život, protože Ty si ho zasloužíš jako nikdo jiný. Chci, aby ses pořád usmívala, protože Tvůj úsměv je ten nejhezčí na světě. Pro mě už není na tomto světě místo- nemám nikoho, byla jsi poslední, co mi zbyla. Odmítám Ti dál kazit život. Možná, že když se tam vrátíš sama, nechají Tě tu tvoji vysněnou holčičku adoptovat. Určitě.

Nemysli si, že bych Tě snad přestala milovat. Milovala jsem Tě, miluji Tě, a milovat Tě budu. Ještě se potkáme, ale doufám že až za spoustu, spoustu, spoustu let. Až potom, co prožiješ úžasný život, vychováš si holčičku, koupíš si pejska, toho sis taky vždycky přála (ale moje alergie Ti v tom bránila) a zemřeš ve vysokém věku.

Miluju Tě, Stell. Tak strašně, strašně moc. Promiň mi to. Je mi to líto.

S nejupřímnější láskou,

Lottie. xx


Žena odložila tužku, dopis zalepila a hodila ho do schránky se jménem "Estell a Charlotte Fosterovy." Otřela si slzy a vydrápala se na skálu, která stála hned vedle jejich domu. Bydlet na samotě v horách byl jak její sen, tak i sen její přítelkyně. Tak si ho splnily, místo svatební cesty se přestěhovaly. Teď jí skála pomohla uskutečnit její plán. "Nezapomeň na mě, Stell, prosím..." zašeptala a vykročila do prázdna.

Temná jako noc

30. května 2014 v 19:01 | Little
Tápala ve tmě, už od narození. Teprve osmiletá holčička, co nikdy nespatřila světlo světa. Nádherné modré oči, avšak nic nevidící. Netrápila se proto, že nikdy neuvidí slunce, hvězdy nebo květinu- na ten pocit už si zvykla. Posměch vrstevníků byl pro ni ale něčím novým.

Ve škole pro zrakově postižené si nepřipadala nijak zvláštní; naopak, působila chytře. Věděla, vnímala a chápala spoustu věcí. Ale byla slepá, a tím pádem i hloupá, méněcenná- jak jí dnes bylo řečeno dětmi, co si hrály před jejich domem (pískoviště a obrovská klouzačka lákala kdekoho).

"Slepák!" "Blbka!" "Nevidička!" "Hlupačka!" "Ona je slepá!" pokřikovali na ni a smáli se. Jak ráda by jim utekla; nemohla, v běhu jí bránila neproniknutelná čerň. Statečně se držela, a až když za ní zaklaply dveře od bytu, rozplakala se.

"No no, neplakej, Carly..." těšila ji maminka, ale pláč neustával. "Proč jsem tak jiná, proč zrovna já?!" vzlykala malá. "Povím ti pohádku, chceš?" Pohladila ji po vlasech a holčička s popotáhnutím přikývla.

"Bylo jednou jedno stádo oveček. Všechny byly krásné, bílé a nečechrané. Jen jedna byla jiná- černě zbarvená, avšak o nic méně krásná. Mohly bychom i říct, že byla nejhezčí, právě kvůli své výjimečnosti. Byla dlouho sama, ostatní ovečky se jí stranily- ale ona si z toho nic nedělala, měla své rodiče, kteří by za ni dali život. Jednoho dne do ohrady přijela dodávka- a z ní vystoupil beránek, černý jako uhel. S ovečkou se skamarádil moc rychle." "A jak to dopadlo?" vyhrkla dychtivě malá Carly. "Z těch dvou je teď nerozlučná dvojka." dokončila maminka svůj příběh.

"Aha." Holčička se zamyslela. "Jsem ta odlišná, ta černá ovce, že?" poznamenala bystře. "Ano, to jsi." "Ale ty a táta mě máte rádi. A jednou najdu někoho, komu moje nevidomost nebude vadit, je to tak?" uvažovala dál. "Už jsi našla, zlatíčko." pohladila ji maminka a chytla ji za ruku.

Vedla ji do obýváku. "Všechno nejlepší!" ozvalo se několik dětských hlasů. Spolužáci naplánovali překvapení. "Máš narozeniny, copak jsi zapomněla?" rozesmála se maminka a Carly ji pevně objala. Cítila její vůni, vnímala její obrysy a nade vše ji milovala- i přesto, že ji nemohla vidět. "Děkuji." zašeptala dojatě.


Všichni, co tu byli, měli nějaké problémy se zrakem. V tu chvíli jí to všechno došlo- černá ovečka našla své stádo.

Vůně novoty

29. dubna 2014 v 19:49 | Little
Ze školy utíkala, jak nejrychleji uměla. To poslední, po čem toužila bylo, aby ji dostihly. Vystrašeně se otočila, spolužačky už vycházely z budovy. "Koukejte, támhle je!" uslyšela zvolat Celeste, tu nejhorší. "Rozběhneme se?" navrhla nějaká z Celestiných patolízalek. "Prosím tě." vyprskla vůdkyně party. "Je to jenom Barb. Ta nás nezajímá." odsekla, pohodila vlasy a kysele se pousmála.

Štíhlá černovláska si ulehčeně vydechla. Je v bezpečí, dnes už jí nic neudělají. Přesto ale dál utíkala- pro jistotu. Co kdyby si to rozmyslely?

Prvním rokem studovala střední školu. Když tam přicházela, doufala, že natrefí na normální lidi. Na parťáky, na kamarády. Jenže se potkala v jedné místnosti s vysokou, nablond odbarvenou Celeste, která se rozhodla, že ji mít ráda nebude. Barb nevěděla proč. Nikdy si nic neudělaly. Nebo jinak- ona nikdy nic neudělala jí.

Zato kdyby počítala, co všechno blondýna natropila jí... Nejedny ztracené boty (později nalezené v záchodě), posměšky, podkopávání nohou ve školní jídelně, krádež svačin... Často přemýšlela, zda to není šikana. Ale byla moc slabá na to, aby se jí postavila; a moc vystrašená na to, aby se někomu svěřila.

Konečně zahlédla malý, nenápadný krámek, vecpaný mezi dvěma obrovskými domy. Sama se pokaždé divila, jak se tam vůbec vešel.

Otevřela dveře a zvonek zacinkal. "Zdravím, Barbaro!" usmál se na ni vousatý stařík, sedící za pultem. "Dobrý den." opětovala mu úsměv. Už ji znal, a jako jeden z mála lidí ji měl rád. "Co to dneska bude?" "Nemáte něco na doporučení?" Nevěděla, co přesně by si chtěla vzít. "No, mohl bych ti nabídnout tuto... Ale do týdne ji potřebuji zpátky, stihneš to?" "Samozřejmě." Dívce se rozzářily oči a s nadšením si od starce vzala knihu. "Děkuji, nashledanou." rozloučila se spěšně. "Ahoj, Barb." Jakmile se za ní zaklaply dveře, mužův obličej posmutněl. "Holka jedna nešťastná, kdybys jen pořśd neseděla v těch knihách.." povzdychl si.

Znovu se rozběhla, tentokrát už směrem k domovu- a ani neběžela ze strachu, jen z touhy otevřít knížku a začíst se. Chtěla být doma co nejdříve- a co nejdříve se ponořit do příběhu.

Odemkla si a po schodech vyšla do svého pokoje. Nikdo nebyl doma. Ideální čas ke čtení, nikdo ji nebude rušit. Přejela rukou po vazbě a s úsměvem knihu otevřela. Starý pan Antonius je tak hodný, že jí zadarmo půjčuje nové svazky.

Zhluboka se nadechla, ucítila vůni novoty. Slastí přivřela oči. Ano, je to tak. Je odříznutá od okolního světa, ale nevadí jí to. Neberou ji mezi sebe kvůli její závislosti- závislosti na knihách. Ale ona je k životu nepotřebuje. Proč se tedy trápit? Celeste a vlastně ani jedna z těch namyšlených fiflen nikdy nepoznají, jak je úžasné prožívat dobrodružství v knihách. Jaké to je, poznávat nové hrdiny. Nikdy ten pocit nezažijí. A to je pro ně tím největším trestem ze všech.

Tato myšlenka patřila k posledním, které se toho dne týkaly reality. Poté otočila na první stránku...

Tóny písně

26. dubna 2014 v 20:51 | Little
Procházela parkem, oblečení a vlasy jí zkrápěly první kapky deště. Stmívalo se. Zachumlala se do bundy a otřásla se zimou. Přidala do kroku.

Co ji to vůbec napadlo, chodit ven, když to jasně vypadalo na liják?! No, pozdě bycha honit. K dešti se přidaly i kroupy, rozběhla se.

Proudy vody jí bičovaly tělo, bylo jí jasné, že v tomhle nečase se domů nedostane. Co teď?

Vzpomněla si na restauraci, kolem které procházela. Třeba by se mohla schovat tam. Zastavila se, chvíli prudce oddychovala- poté vyrazila opačným směrem.

"Haló, otevřete, prosím!" zoufalá bouchala na dveře neveliké budovy, ale nikdo nereagoval. Bůhví, zda tam vůbec někdo byl.

Teď už byla promoklá na kost. Unaveně se sesunula na mokrou zem. Nevěděla, co má dělat. V tom si všimla nějaké stříšky, naproti od restaurace. Z posledních sil se zvedla a popošla k ní.

Altánek! V tu chvíli milovala člověka, který ho postavil. Vešla dovnitř a ulehčeně vydechla. Počká, až to přejde. Sundala ze sebe studený kabát a posadila se na židli uprostřed.

Rozlížela se kolem. Nebylo tam nic, až na věc stojící v rohu, kterou zakrývala černá plachta.

Zvědavě se zvedla a zkusila pokrývku sundat. Rozvázala pár uzlů a šup!, bylo to dole. Zaraženě koukala na krásný, černý klavír.

Odklopila víko. Nevěděla, jestli má. Jak je to dlouho, co nehrála? Pět let. Od doby, co umřel dědeček.

Prsty ji svrběly touhou hrát. Věděla, že musí. Zabořila prsty do kláves a zavřela oči. Opuštěným parkem se rozlehly první tóny písně, kterou nikdo neznal. Byla to její vlastní píseň. Píseň pro déšť.

Ranní rosa

19. dubna 2014 v 14:30 | Little
Zaklonila hlavu a na tvář jí dopadly první kapky deště. Usmála se. Byla tady. Daleko od lidí, nikde ani noha. Byla tam, kde být měla.

Rozhlédla se okolo. Louka, květiny pomalu se zavírající a schovávající se před deštěm. Potůček, jehož doposud klidnou hladinu právě rozčeřovaly první kapky.

Zadržela dech a zaposlouchala se do ticha. Ticho přírody. Kap, kap. Někde v dálce zazpíval skřivan. Ranní rosa se ještě nestačila vypařit, a už ji zkrápěl nový déšt.

Bylo brzy ráno. Lehla si do mokré trávy a z batohu vytáhla knihu. Slabě se otřásla, zastudilo to. Stejně by tenhle pocit za nic nevyměnila.

Otevřela svazek na stránce, kterou včera skončila. Chodila sem každé ráno, pokaždé s nějakou knihou. Četbu milovala, stejně jako přírodu.

Často se jí smáli, že je na knihách závislá. O těchto jejích ranních pochůzkách nikdo nevěděl. Nevadil jí chlad, který jí pomalu prostupoval. Nevadilo jí vědomí, že bude celá mokrá. Nevadila jí samota.

Byla tu jen ona a její kniha. Ona- knihomol.

Nejkrásnější sen

7. dubna 2014 v 13:53 | Little
Lehla si na záda a zavřela oči. Sluneční paprsky dopadaly na její tvář, sem tam se po nebi přehnal malý mráček. Bylo nádherně. Napadlo ji, jaké by to asi bylo, žít v oblacích. Mít tam své malé město, kde by byla jen ona. Nepustit dovnitř starosti, lži, násilí. Ani jiné lidi. Dobře, maminka by tam mohla. Ale otec ne. Stejně ho nikdy neviděla, tak proč to teď měnit?

Mimoděk se jí vybavili Aristofanovi Ptáci. Město v oblacích si postavili. A jak to dopadlo? Musela by si ho bránit. A to by sama nezvládla. Ale kdyby tak mohla...

Snílkov. Hlásala malá tabulka, zapíchnutá do země. Pohladila ceduli, myslíc si, že se rozplyne. Nic. Pořád tam byla. Po tváři se jí rozlil úsměv. Nevymyslela si to tedy, je to skutečné.

Vydala se na prohlídku onoho města. Moc tam toho nebylo. Malé náměstí, uprostřed něj stála studna. Stará, hluboká, jako z pohádek. Přistoupila k ní a zatáhla za lano. Z tmavé díry vyjel kyblík, naplněný bílou mlhou. "Ne, to se mi jen zdá." zašeptala. V ten okamžik mlha zmizela a kýbl se naplnil obyčejnou vodou. Nakrčila čelo. Co se to stalo?

Pokračovala dál. Jediná chaloupka, za ní les. Zastavila se přede dveřmi a chvíli váhala. Zvědavost zvítězila. Zatáhla za kliku a dveře se se slabým zavrzáním otevřely. Ani ji nepřekvapilo, že nebyly zamčené.

Vešla dovnitř a úžasem zapomněla dýchat. Police s knihami. Se stovkami knih. Tisíci knih! Přistoupila k jedné z nich a vytáhla náhodný svazek. "Alenka v Říši divů." přečetla potichu. Nahmátla další. "Hvězdy nám nepřály." Zkusila ještě jeden. Obraz Doriana Graye. Neuvěřitelné. Její nejoblíbenější knihy. Byly tu všude.

Vyběhla ven a ocitla se v lese. Všimla si malého potůčku, zurčícího nedaleko od ní. Posadila se do mokré trávy a zalovila v batohu, který měla na zádech. Vytáhla knihu. Na Větrné hůrce. Nevěděla, jak se tam vzala, ale bylo jí to jedno. Měla ji založenou na stránce, kde skončila.

Otevřela ji. Tohle ale nebyla její záložka! Byl to papírek. "Sny jsou jen natolik skutečné, nakolik jim sami věříme. Sni dál a nikdy nepřestávej věřit. Tak si Snílkov uchováš navždy. Kdykoli budeš potřebovat, bude tu pro Tebe- Tvoje město v oblacích."

Prudce sebou trhla, probrala se. Ležela na louce, kde předtím zřejmě usnula. Pomalu se stmívalo. Uvědomila si, že to byl jen sen. Měla by jít domů. Maminka bude mít starost.

Zahrabala v kapse pro mobil, ale místo něj nahmátla malý papírek. "Pamatuj- sny jsou jen natolik skutečné, nakolik jim sami věříme."

Možná to byl jen sen, ale něco z toho musela být skutečnost. Alespoň malinko. A vlastně, i kdyby ne, co se stane? Sny jsou to, co jí vždy pomůže. To, co ji každodenně zachraňuje od drsné rality. Sny jsou to, co nám všem pomáhá přežít.

Odlet

5. dubna 2014 v 14:22 | Little
Štípnul jsem se do paže. A znovu. A do třetice. Zatřepal jsem hlavou, rychle zamrkal. Nic. Článek tam pořád byl.

Natáhl jsem se po kalendáři. Jen tak, abych se ujistil, že opravdu není apríl. Opravdu by to bylo možné?

Podmínky. Tučně vytištěný nápis mě zaujal. Rozklikl jsem ho.

Pro cestu jinam musíte být dobře zdravotně uzpůsobení. Mějte na paměti, že nemáme dostatek lékařů.
Je možné zakoupit si vstupenku pouze TAM; cesta zpět není. Dobře zvažte, zda opravdu toužíte po něčem natolik novém.
Všechno, co jste dosud měli, tu necháte. Rodinu, přátele, domácí mazlíčky.
Pokud si opravdu přejete odcestovat, zde zakoupíte lístek.

Opřel jsem si hlavu o desku stolu a přemýšlel. Přátele nemám. Rodina mě zavrhla. Jsem skoro třicetiletý rozvedený chlap. Nemám děti. Co tu pořád ještě dělám, pro co žiju?

Vždycky jsem toužil po dobrodružství, jako z Verneových knížek. Teď ho mám na dosah ruky. Tak proč stále váhám?

Zvedl jsem se a klikl na "koupit." Můj let byl časován na dnešní půlnoc. Vypnul jsem počítač a sbalil si tašky.




Seděl jsem v raketě a koukal malým okýnkem ven. Ještě neodstartovala. Kolem byl shromážděný dav lidí. Společně se mnou se v malé kabince tísnilo ještě pět dalších, co zatoužili po novém. Čtyři muži, jedna žena.

"Dámo a pánové, odlétáme!" ozval se hlas z malého reproduktoru, připevněného na stěně. Uslyšeli jsme ránu, to jak se raketa odlepila od země.

Zavřel jsem oči a opřel se o okýnko. Tohle bude dlouhá cesta. Cesta do neznáma. Někam, kde můžu začít znova.

Budu žít mimo Zemi. Možná ještě budu litovat. Ale kdo nic nezkusí, nic nezažije.

Čeká mě nový život- život na Marsu.

Poslední dopis

25. března 2014 v 20:20 | Little
Milý Joshi,
dneska se mi to stalo zase. Jediné otočení klíčkem- a byl jsi tu. Stejně jako včera, předevčírem, v jiné dny.

Když mi babička tu šperkovnici dávala, říkala, že s ní se mi vždy splní má největší touha. Znamená to snad, že mé přání, abys žil, je dostatečně silné na to, aby ho šperkovnice splnila? Asi ano.

Nemyslím na nic jiného. Ve dne v noci doufám, že se vedle mne objevíš, obejmeš mě a řekneš mi, že jsem ta nejhorší sestra na světě; jako předtím.

Nikdy už to nebude skutečné. Pořád si vyčítám tu obrovskou chybu. Kdyby to tenkrát bylo jinak... Pamatuješ se na to vůbec ještě? Promiň, hloupá otázka. Svou smrt si asi každý pamatuje napořád...

"Chci ti něco ukázat." O půlnoci jsem vtrhla do tvého pokoje. "Co se děje?!" okamžitě ses zvedl z postele. "Nic jen... Pojď se mnou." Po špičkách jsme se vykradli z domu. "Koukni." Se širokým úsměvem jsem ukázala na nebe. Zvedl jsi oči k nádherné obloze, poseté miliony hvězd. "Páni." vydechl jsi. Bůhví, kde se tam najednou vzalo to auto a co vůbec dělalo na opuštěném poli. Řidič nám to nevysvětlil, a nikdy se toho nedočkáme- spáchal sebevraždu. Nesnesl, že připravil o život tak mladého kluka.

Bráško, byl jsi o pět minut starší. Pamatuješ, jak jsme se často hádávali, kdo z nás se asi narodil první? Teď už to vím.

Den co den vracím čas; díky šperkovnici od babičky. Nemůžu to dál dělat, zabíjí mě to. Pokaždé je to stejné. Stojíme na poli, bezděčně se držíme za ruce. Záblesk světla. Výkřik. A pak to mizí.

Nedokážu to. Nemůžu ti psát, pálit dopisy a doufat, že si je snad z Nebe přečteš. Nemůžu vracet čas.

Neznamená to, že na tebe zapomenu. Miluju tě. Byl jsi ten nejlepší bráška na světě- a nikdynikdo nenahradí.

Když tohle píšu, chytám do rukou šperkovnici a hážu ji do řeky- do té, co teče pod tvými okny. Musím se jí zbavit. Je to příliš velké pokušení. Tady ji prý babička našla. Voda ji dala, voda ji vzala.

Je nemožné žít v přítomnosti a zároveň se vracet do minulosti. Časem nelze cestovat.

Nikdy na tebe nezapomenu. Potkávat se budeme i nadále- v mých vzpomínkách.

Nepotřebujeme cestu časem, protože každý máme svoji cestu- ty máš cestu Nebem, já cestu mým životem. A tou se teď musím vydat. Omlouvám se; za všechno.

S láskou tvoje sestra,

Sasha.

Lapač snů

17. března 2014 v 18:30 | Little

Vyrůstal se mnou. Malé dřevěné kousky navěšené na sobě, sem tam mezi nimi nějaké to pírko. Visel mi nad postelí. Lapač snů.

Dostala jsem ho od táty, když jsem byla ještě malá. Když se s mámou rozváděli, věděl, že už mě nikdy neuvidí- máminou vinou. Udělala prý z něho před soudem toho největšího parchanta-jak jsem se dozvěděla později od vzdálených příbuzných a známých- a ten mu zakázal se se mnou nadále stýkat. Přál si, abych na něj nezapomněla, a vždy si ho pamatovala jako člověka, který mě nade všechno miloval.

Proto mi daroval, co munbylo nejcennější- jeho lapač. Věřil na sny, na noční můry i na pěkné sny. Věřil v nadpřirozeno, ale sny ho fascinovaly nejvíce. Odkud se berou? Proč přichází? Mohou znamenat varování?

To nevěděl- ale byl si jistý tím, že sny je třeba uchovávat v paměti, chytat je. Tvrdil, že kdykoli jeho lapač snů pohladí, vybaví se mu, co se mu zdálo minulou noc. Když jsme ještě žili všichni spolu, často jsem mu sedávala na klíně, a on hladil jednou rukou mě, druhou rukou lapač a vyprávěl mi. O dalekých cestách, o tom, jak dokázal létat. Jak vynalezl recept na štěstí. Uzdravil všechny lidi na planetě. Nikdo nikdy neplakal ani se netrápil. Každý den přišel s něčím jiným; a já pokaždé hltala všechno, co řekl, s otevřenou pusou.

Později jsem to zkoušela. Hladila jsem lapač a zavírala oči, doufajíc, že se mi vybaví sen z minulé noci. Ale ne, fungovalo to jinak.

Pokaždé se mi před očima objevila vzpomínka na otce- jednou jsme spolu dováděli v parku, podruhé jsem mu vyprávěla svoje tajná přání, jindy jsme zase seděli v zahradě a pozorovali oblohu, pomalu se zbarvující do černa.

Třináct let visel nad mou postelí. Třináct let mi byl věrným přítelem. Po těch letech jsem znovu tátu potkala. Náhodně, na procházce v nedalekém lese.

Zprvu jsem ho ani nepoznala- až po nějaké době mi došlo, kdo je ten muž, co na mě tak kouká.

Od té doby se vídáme pravidelně, máma nemáma. Koneckonců, jsem už skoro dospělá. Když odešel, byly mi čtyři. Teď je mi sedmnáct. Je to spousta let, ale přesto jsem měla celou tu dobu pocit, že mi je nablízku.

Jak je to možné? Do lapače chytil svůj největší sen- abych si ho navždycky pamatovala. A lapač svůj úkol splnil. Každý den mi ho věrně připomínal. Pokaždé mi vybavil vzpomínku, která mi pomohla nezapomenout. Nezapomenout na hrdinu mého života. Nazapomenout na tátu.

Dopis pro noc

18. ledna 2014 v 16:48 | Little
Milá Noc,
vlastně ani nevím, jak mě napadlo napsat ti dopis. Jsi tu vždy jen na zlomek okamžiku- tu malou chvíli před usnutím. V poslední době tě vídám čím dál častěji, a ty víš, čím to je. Nemůžu spát.

Vkrádáš se mi do života už odmala- a já tě nikdy pořádně nepoznala. "Kdo jsi?" ptávala jsem se tě často, ale nikdy jsi mi neodpověděla. Mlčela jsi, a mlčíš i teď.

Co si pamatuju, mám z tebe respekt- a svým způsobem i strach. Přijdeš a všechno zahalíš do tmy. Svět usne. A ty? Máš volnou ruku- pro cokoli.

Jsi časem zlodějů, ale i romantických procházek při měsíci. Bohužel, jsem stále nezadaná, takže pro mě jsi jenom dobou zlých lidí, únosců a zlodějů.

Ležím, tisknu víčka vší silou k sobě a poslouchám to praskání všude kolem mě. Tak moc bych je chtěla otevřít, ale něco mi říká, že nesmím. Snad jsi to ty, nevím.

Mohla bych tě nazvat mojí nejlepší kamarádkou- znáš má tajemství a mé myšlenky, které se mi honí hlavou a kvůli kterým nespím. Jsi první a jediná, která zná pointu mých povídek, které mě napadají právě v noci.

Jsi časem klidu a ticha. Jsi časem odpočinku.

Jsi strašidelná, ale krásná.
Jsi osvětlována hvězdami, ale stále jsi tmavá.
Jsi tajemná, ale lidé tě znají.

Jsi studnicí mých vzpomínek, přání a tužeb.
 
 

Reklama