V hlavě

Zavaž mi střevíček!

9. června 2018 v 19:46 | Little
Řekneme si to narovinu, jsem líná dělat jakoukoli pořádnou práci. Líná, líná, líná. Chtěla bych nějak chytře investovat svůj čas, získávat nové přátele, zkušenosti a možná i nějaké ty peníze, ale abych se šla pařit na pole mezi řádky česneku nebo nosit krabice v obchoďácích...no, to spíš ne. Myslím, že i to je jeden z hlavních důvodů, proč pracuju s dětmi.
Z každé takové brigády se vracím psychicky i fyzicky utahaná, hladová a plná emocí; sem tam je to zoufalství, sem tam štěstí, sem tam obyčejný vztek.
Sobotní večer se blíží, zničená padám do postele po šestihodinové akci u nás ve vesnici. Mým unaveným mozkem běhá jedna myšlenka za druhou a oba, já i můj mozek, se ještě stále snažíme vstřebat ten šok; emoci, kterou si odnášíme z dnešního dne. Snažíme se, seč můžeme, ale i přesto ještě nějakou dobu potrvá, než se s tímto faktem vyrovnáme. Nerozumím a nechápu, moje hlava taktéž ne. Jak je zatraceně možné, že si děti neumí zavazovat tkaničky?!

Po bouři

4. června 2018 v 19:30 | Little
A je to tady. Chvilka, na kterou jsme všichni tak dlouho čekali. Šest let je pryč, je čas jít dál, čas se posunout. Čas odpustit a jednou se třeba s klidem a láskou v duši vrátit na místo, které bylo kdysi takovým utrpením. Je to tady. Čas zapomenout na všechny ty hrůzy, nechat si v hlavě jen to dobré a vzpomínat s nostalgickým úsměvem na tváři. Je to tady. Konečně můžu s hrdostí zamávat střední škole a cítit tu neuvěřitelnou úlevu. Zvládla jsem to.

Hodně jsem v posledních týdnech přemýšlela, na to má jeden koneckonců hromadu příležitostí, zvlášť pak u příprav na maturitu. Přemýšlela jsem nad tím paradoxem, jak snadno se mi píšou články, když jsem smutná; ale kdo zachytí ty chvilky štěstí? Ty momenty, na které chceme jednou vzpomínat? A tak jsem zase tady. S maturitou, hrdostí a spokojeným úsměvem na tváři. Všechno je tak, jak být mělo.

Zpátky

14. března 2018 v 20:17 | Little
Ahoj Sedmičko,
tak jsme tu zase. Tam, kde jsme skoro dva roky zpátky začínali, i když přece jen jinde. Upřímně, nikdy jsem moc nevěřila, že Ti to dojde. Doufala jsem, přála si. Ale víry? Té už nezbylo.
Přišels za mnou na maturitním plese, jen na panáka a nějaký ten tanec, jak jsme si slíbili. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi to nezdá, když jsi mi zničehonic oznámil, jak moc toho všeho lituješ. Že jsem byla vždycky víc, než sis připouštěl, a že nevíš, co s tím teď dělat.
Možná to ode mě bylo naivní, chtít Tě vůbec poslouchat. Chtít Ti věřit a chtít Ti odpustit. Nezapomenout, jen se posunout dál. Ale víš co? Říkala jsem Ti to a říkám to i teď- znamenals tak moc. Tak moc, že, jakkoli se to zdá hloupé, vždycky se vrátím. Nejde to jinak. Ale to asi vidíš sám.
Byla jsem tak překvapená, když ses mi celou noc věnoval. Když jsme se smáli Tvé foxtrotové otáčce v tangu, převlíkali se v autě a nakonec se na bytě pokoušeli najít alespoň kapku studené vody. Ale víš, co mě zaskočilo nejvíc?
Když ses další den sám ozval. Tohle je totiž věc, kterou jsi po takové noci ještě neudělal. Následující víkend strávený na hale mi připomněl začátky, tenkrát, než jsme to všechno pokazili. Na chvilku se mě zmocnila nostalgie. Jak se nám to jen povedlo tak zamotat?
Sledovala jsem těch několik hráčů běhajících pod námi, cucala ovocné pivo a cítila se, i přes všechny ty zmatky, šťastná jako už dlouho ne.
V ten večer jsem si taky konečně něco připustila. Hledala jsem náhražky, celých těch šest měsíců. Náhražky a způsoby, jak zapomenout. Neexistují slova, abych se jim omluvila, ale třeba mi to jednou odpustí. Doufejme.
A tak jsem skrz Tebe zase nechala odejít všechny ostatní chlapy, zase si dovolila zaplést se do těch našich šíleností.
Sem tam mě chytneš za ruku, sem tam dostanu pusu. Sem tam máš se mnou nervy a sem tam zase já s Tebou. V podstatě, jako by se nikdy nic nestalo a nezměnilo. Takoví, jací jsme byli vždycky.
Víme, čím jsme si spolu i bez sebe prošli. Stalo se vlastně přesně to, co jsi kdysi říkal- můžeme se klidně půl roku nebavit a pak zjistit, že se máme pořád stejně rádi.
Máme. Tak aby nám to tentokrát stačilo.

Vytrvat

21. ledna 2018 v 11:39 | Little
Snažím se alespoň jednou, dvakrát do týdne vyrazit někam, kde si budu moct odpočinout, alespoň na chvíli si nepřipadat ve stresu. Když X přišel s nápadem zajít do kina na Nejtemnější hodinu, souhlasila jsem hned. Zaprvé proto, že mě historické filmy a konkrétně Churchillova doba vždycky zajímaly, zadruhé proto, že je to X. Taková nabídka se přece neodmítá.
Od filmu jsem čekala hodně, ale ve finále ještě předčil veškeré moje představy. Když jsme po necelých dvou hodinách kino opouštěli, bylo chvilku ticho. "Já asi nemám, co bych k tomu řekl." ozval se po chvíli X. Pokrčila jsem rameny; i já potřebovala alespoň deset minut na to, abych zpracovala veškeré dojmy.
Nikdy jsem nepsala filmové ani knižní recenze a dost pravděpodobně s tím ani nehodlám začínat, nikdy mě to tak úplně nebralo; u Nejtemnější hodiny akorát cítím potřebu se k tomu vyjádřit z té "lidské" stránky. Dát dohromady to, co vím a to, co jsem viděla, a urovnat si všechny myšlenky týkající se tak složité osobnosti, jakou Winston Churchill nepochybně byl.

A co je to pro tebe?

17. ledna 2018 v 17:23 | Little

Sněží…A tento článek vzniká za okny jedné ošklivé školní budovy. Co taky produktivnějšího dělat? Fixa sem tam zavrže o tabuli, klávesnice ťuká a mně zbývá už jen posledních pár hodin tady. Ideál.

Večer vyrážíme s X do kina, v pátek zase s K. na večeři. "Haha, konečně máš kolem sebe muže!" prohlásila včera kamarádka pobaveně. No jo. "Na tobě si stejně každej akorát vyláme zuby," padla druhá poznámka na můj účet od jednoho z mých nejbližších.

Přemýšlela jsem nad tím, že ten kluk má vlastně pravdu. Skutečně k tělu si pouštím jen minimum exemplářů opačného pohlaví. "Jenomže proč, to tě to tak baví?" Pravidelně slýchávám tuto otázku. Nebaví. Jen už jsem se taky párkrát spálila a mám důležitější věci na práci.

Prosím

10. ledna 2018 v 17:38 | Little
Poslouchám to kolem sebe často, dokonce i od jednoho z rodičů. "Nerozumím politice." "Nebaví mě to, stejně to jsou jen lži." "Proč bych chodila k volbám?"
Dlouho, dlouho jsem zvažovala, jestli se k volebnímu, poněkud kontroverznímu tématu vyjádřit. Ale kdybych to neudělala, moje svědomí mi neodpustí. Nikdy.

Sama jsem se o politiku začala více zajímat přibližně před rokem, dvěma. Nejsem si jistá, kdy přesně nastal ten zlom; možná s uvědoměním, že dospělost se blíží, a že za chvilku bude i v mých rukou modrá obálka a možnost něco třeba jen nepatrně změnit.
"Proč to tak hrotíš?" zeptal se mě nedávno mladší bratr, když jsem se u stolu probírala všemi těmi devíti lístky a třídila, co poletí hned a co až za chvíli. Hrotím? Zarazilo mě to. Nemyslím si, že pečlivost při výběru kandidáta je nějak přehnaná; chci mít stoprocentní jistotu, že si stojím za tím, komu jsem lístek hodila; a že si jednou sama před sebou budu schopná obhájit, proč jsem to udělala právě tak a ne jinak.
"Co můžu změnit, vždyť jsem to jen já. Ostatní budou pro něco jiného." argumentují mi často nejen vrstevníci, a mně se otevírá kudla v kapse. Oceán je tvořený každou malou kapičkou. A volby jsou setsakra důležité.

Maturantská tragikomedie

8. ledna 2018 v 18:10 | Little
Troufám si tvrdit, že po tomto světě chodí jen maličko lidí, které by úplně minul onen známý vánoční slaďák Láska nebeská. Taky se hned pro začátek přiznám, že je to jeden z mých nejmilejších filmů. Nicméně nebojte, nehodlám tady dneska rozebírat romantické komedie; důvod, proč jej zmiňuju, je naprosto odlišný.
Víte, jak je film členěný do různých časových úseků a postupně se přibližuje k Vánocům? Pět týdnů do Vánoc, čtyři týdny, tři...tak přesně tímto způsobem teď měříme čas i my, na jednom obyčejném bilingvním gymplu na Moravě. Vánoce už jsou dávno za námi, ale na dveře klepe něco jiného. Zbývá nám už jen sedm týdnů do maturitního plesu.

Všechny ty věci

3. ledna 2018 v 17:38 | Little
Nemůžu spát, už asi měsíc. Těžko říct, co je na vině. Nejdřív jsem si myslela, že stres ze školy, prázdniny ale mému spánku nikterak nepomohly. Zkoušela jsem vypínat veškerou elektroniku, běhat, abych si dala důvod k únavě, přestěhovat postel. Zkoušela jsem snad všechno, abych se zbavila nekonečných proudů myšlenek, dlouhých nocí a příšerného převalování. Nic, nic, nic. Hodiny usínání a když se to konečně povede, několikrát za noc probuzení s absolutním děsem, jelikož moje hlava se nově stala expertem na horory. Nevím, co mám dělat. Ale to jsem vlastně asi nevěděla nikdy.

Včera, po prvním letošním obědě s Em v tomto roce, jsem byla u X. Viděli jsme se snad po letech. Ne, dobře, to přeháním, ale když nepočítám náhodná setkání u tramvaje nebo na ulici, potkali jsme se naposledy někdy v říjnu. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi chyběl. Povídali jsme si hodiny, jen tak o ničem a o všem. O škole, společných kamarádech, minulosti a florbalu. Tak moc jsem tohle potřebovala a tak moc jsem si přála nikam nemuset, zůstat prostě napořád v tom útulném, nenápadném bytečku a zastavit čas.

Sedmnáct

30. prosince 2017 v 14:58 | Little
Byl to neuvěřitelně zvláštní rok. Tolik toho přinesl a tolik si toho zase vzal zpátky, tolikrát mě dovedl ke smíchu a tolikrát taky k slzám. Nejsem úplně ten typ na sentimentální články, ale i přesto si teď dovolím jeden napsat. Proč? Protože rok 2017 byl, nehledě na všechno špatné, snad nejlepším rokem mého života. A já nechci nikdy zapomenout.

Střepy

20. listopadu 2017 v 21:05 | Little
Je zvláštní, co lidská mysl dokáže. V jednu chvíli jakoby si člověk myslel, že se nikdy nezvládne posunout, že nikdy nezvládne přestat mít rád.
Jenže uplyne týden. Měsíc. Dva. A jeden si uvědomí, že jiné východisko není. Je potřeba se posunout, je potřeba zapomenout. Proč? Protože ten druhý už nechce.

Drahý X,
tohle je dopis pro tebe. Nejsi tím, kdo mě zklamal, ani tím, kdo mi zlomil srdce a na pár měsíců sebral víru a sebevědomí. Nejsi tím, komu bych měla cokoli vyčítat (a zůstává otázka, zda mám vůbec právo někomu něco vyčítat). Právě naopak.
Píšu ti jako poděkování, které dost možná v realitě nikdy nebudu schopná vyslovit. Píšu ti jako poděkování za to všechno, cos' pro mě v minulých měsících, zřejmě zcela nevědomky, udělal. Nejdražší X. Píšu ti, abych ti řekla, jak moc jsem za to vděčná.

Rok druhý: Zážitky táborové "tety"

16. září 2017 v 21:10 | Little
Polovina září už je za námi a jeden se nestačí divit, jak ten rok rychle utíká. I přesto (a nebo právě proto?) bych si teď dovolila přetočit čas zpátky, někam do třetího červencového týdne; do týdne, kterým odstartovalo moje letošní pětitýdenní táborové dobrodružství, do týdne, kterým odstartovaly moje nejlepší pracovní prázdniny v životě. Do týdne, kdy jsem se konečně po deseti měsících vrátila tam, kde jsem už před rokem nechala kousek svého srdce- na příměstské tábory.

Až děti usnou

1. května 2017 v 21:42 | Little
Pomaloučku se připlížím ke dveřím a ještě pomaleji je za sebou zavírám, tiše se modlím, aby nezavrzaly- často to mají ve zvyku v tom nejnevhodnějším okamžiku. Venku ulehčeně, nahlas vydechnu. "Spí?" ozve se kamarád M. polohlasem. Spokojeně přisvědčím. Blíží se jedenáctá večerní a všichni moji (až nadpřirozeně energičtí) táboroví svěřenci mi konečně usnuli. Kdo tvrdí, že neexistuje pocit absolutního štěstí, přála bych mu poznat tohle- máme před sebou necelých devět krásných hodin bez dětí. Člověku se rázem zapomene chtít spát. Na chvíli se s M. posadíme na zem, zády se opřeme o srub a pozorujeme ztichlé tábořiště. Snad nikdy tu nebývá nádherněji než v noci. Nemluvíme, není třeba. Mlčky pozorujeme mdlá světla, která snad nikdy nezhasínají, stromy ve větru se slabě pohupují a nad námi blikají miliony hvězd. Noc může začít.

To, co nahlas neřeknu

28. března 2017 v 21:04 | Little
Sportovní hala, úplně nahoře, na tribuně. Na hřišti se míhá několik hráčů v dvojbarevných dresech, všude kolem vzrušený šum. Opření o zábradlí pozorujeme dění pod námi, napětím skoro nedýcháme. Tmavovlasý kluk vedle do mě nepatrně šťouchne. Zvednu hlavu, kývne směrem k hráčům, usměje se. Chápu. Úplně stejně naznačím slečně po svém druhém boku, co se právě chystáme dělat. Jako na povel začínáme skandovat, bubnovat, křičet a pískat. Chce to atmosféru, chce to podporu.
V jednom momentě se úmyslně ztiším a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem obklopená lidmi, které neznám dlouho, ale i přesto se cítím tak...správně? Jsem obklopená lidmi, se kterými jsem v uplynulých měsících nezažila zase tolik, ale kteří se mi okamžitě a nekompromisně zaryli do srdíčka. Jsem obklopená lidmi, se kterými se cítím...živá. Děkuju Ti za to.

Říkám tomu horor

14. prosince 2016 v 19:55 | Little

Procházím skleněnými dveřmi, které se přede mnou uctivě a ochotně samy rozestoupí, a už v tom momentě mě polévá pocit zděšení a znechucení. Vážně tohle podstupuju dobrovolně? To už zase uplynul rok a já musím znovu? Achjo, achjo, pomoc. Nechci. Nebudu. Aaaaaa! Mám chuť se otočit na patě a okamžitě si to namířit směrem k domovu, nicméně pohled na displej telefonu a datum 14.prosince mě přesvědčí o tom, že už skutečně není jiného zbytí.
Zatnu zuby, zhluboka se nadechnu a vyrážím do davu, který se tváří, že mě asi brzo ušlape. Čas na vánoční nákupy nastal.

Fytopytláci aneb jak jsme sehnali vánoční strom(ečky)

29. listopadu 2016 v 21:35 | Little
Jedna z nejúžasnějších lidských možností je dle mého názoru seznamování se s lidmi novými a vytváření nových kontaktů, přátelství a vazeb. Každý se k této příležitosti dostáváme jinak; někdo na internetu, někdo na různých párty- a když jste jako já, hrajete přihlouplé společenské hry, ve kterých získáte kontaktů ažaž.
Už ani přesně nevím, jak se to stalo, že naše komunikace neskončila zároveň s hrou, že mi ti dva tak vstoupili do života. Nebo jsem to snad byla já, kdo se tak nenápadně vetřel do těch jejich? O tom by se dalo polemizovat; každopádně stačil jediný večer, abych si uvědomila, že tihle dva mafiáni budou přesně můj šálek kafe. Nepletla jsem se.
Když mi v neděli od jednoho z nich přišla zpráva s otázkou, co si myslím o nápadu sehnat někde v lese vánoční stromeček do jejich bytu, okamžitě jsem to odsouhlasila. Na takové blbosti mě vždycky užilo. Jen jsem tak nějak přemýšlela, kdy a jestli vůbec dojde k realizaci. A ona na sebe nenechala dlouho čekat.
Akorát jsme si s kamarádkou objednávaly kafe, když mi zazvonil telefon. "Jsme v lese, mohla bys dojet do Černovíra?" ozvalo se. Zagestikulovala jsem na obsluhu, že si to kafe nakonec vezmu přece jen s sebou a s omluvným pohledem oznámila kamarádce, že musím do lesa pro strom. Neptala se; ví moc dobře, že až bude čas, všechno jí to povyprávím. "Bav se." popřála mi, bez jediné známky výčitek za to, že jsem ji tam nechala samotnou. Jeden z momentů, ve kterých člověku dochází, jaké poklady kolem sebe má.
Utíkám na autobus, cestou vylívám kafe nejen na sebe, ale určitě i spoustu nebohých kolemjdoucích. Snad se na mě moc nezlobí. Tiše se modlím, aby měla dvaadvacítka alespoň minutku zpoždění, jinak jsem bez šance; mé přání je výjimečně vyslyšeno, a v docela velikých rozměrech. "Z důvodu poruchy na vozidle je linka zpožděna asi o dvacet minut." Achjo, to jsem si to kafe mohla v klidu vypít i s kamarádkou.

Srpenec aneb školu ještě ne, prosím

1. září 2016 v 16:08 | Little
Ráno začíná pěkně na houby. Ze snu, ve kterém sedím na vratké židličce asi sto metrů nad zemí a rozmlouvám s duševně narušeným psychologem o správném jménu pro jeho kočku, mě probudí mámin hlas. Samo o sobě by to nebylo tak špatné, byla jsem docela ráda, že mě někdo konečně dostal z té hrůzné výšky, ale...když se kouknu na budík, je sedm. Jak je to zatraceně možné? Už půl hodiny mám být vzhůru.
Jsem neskutečně otrávená. Je prvního září, dva měsíce pohádkového života jsou za mnou a přede mnou vyhlídka desetiměsíčního pekla. A navíc jsem zaspala. Může být lépe?
Ve spěchu na sebe obleču to první, co najdu, spěšně prohrábnu vlasy a přejedu zuby. Rychle se pokouším o nějaký slušný výtvor na mém rozespalém obličeji, ale když zjistím, že řasenku mám snad i v puse, jen ne tam, kde být má, vzdávám to. Však co, jdu jen do školy. Hodím přes rameno kabelku a utíkám na autobus, cestou trousím hodně hlasité nadávky. Nenávidím pondělní rána.
V momentě, kdy mi dojde, že je vlastně čvrtek, jsem naštvaná ještě víc. Sama nevím proč- možná prostě skrz to datum. Prvního září jsem neměla nikdy ráda.

Zážitky táborové "tety"

29. srpna 2016 v 10:45 | Little
Začalo to poměrně nevinně. Jednoho únorového dne jsem na internetu náhodou narazila na nabídku spolupráce na letních příměstských táborech v nedalekém městečku. Vždycky jsem byla táborové dítě, na prázdninách jsem nejvíc milovala právě ty chvíle, kdy jsem sbalila kufr a na pár dní vypadla úplně mimo civilizaci. Tohle bude sice něco trochu jiného, pomyslela jsem si, ale je to tábor. A na táborech nemůže být nic špatného.
Vyplnila jsem dotazník, prošla pohovorem a školením nových instruktorů a než jsem se nadála, byla jsem součástí týmu.
Těch pár měsíců do prázdnin uteklo jako voda a najednou tu byl den D- den, kdy jsem poprvé nastupovala do "práce," den, kterým začalo moje třítýdenní dobrodružství. Na tři týdny prázdnin ze mě byla táborová "teta."

 
 

Reklama